Na cestu do M. Třebové jsme se připravovali jako na manévry. Nás řidičky (Ivetu, p. Tmejovou a mě) strašil Hřebeč už od čtvrtku. Při představě, že jedeme přes okolní kotáry, se mi dělalo střídavě špatně a mdlo. Nejsem žádná Eliška Junková, Iveta zase zcela zásadně, když řekne doleva, jede doprava, a naopak, a paní Tmejová, ta mlčela. Tak jsem měla obavy, uznáte, že oprávněné, abychom ty zápasy ve Třebové neprošvihli. Neřešil to jen Luděk, neřídil - pohoda, klídek, ....
Zase dělám trochu zmatek v časové posloupnosti komentářů - jsem ve zpoždění!!!
Neděle 23.11. - konečně volný den! Nikam nemusím, nic se neděje, ani nikdo nehraje doma, budu se jen tak poflakovat. A to hnusné počasí za okny? Jen blázen by někam šel, natož někam jel autem! A ejhle – telefon – volá Jižík!!! Sladký hlas nevěštil nic dobrého a rychtyk!!! Jeho limuzína prý ne, ne a nejede a jeho milované krasavice jsou u pojišťovny nachystané na cestu do Letohradu. Tak co dělat???
Čekám, čekám, kdy se Jižík (Kryštůfek) pochlubí, jak děvčata dobře hrála, ale je čtvrtek – a nic! Asi je pracovně „zasekanej“ (dorostenec!!!) a nenašel ani chvilku. Tak to beru výjimečně za něho; v hale jsem byla, fandila a viděla.