Ještě jednou Nymburk - Minivolejbal v barvách - úspěch jako hrom!

Byla to veleúspěšná "vánoční" mise našeho (= svitavského) minivolejbalu. Pavlína zajistila bleskové aktuální zprávy, Sára s Čížou už byli dnes sdílnější (ale našla bych, co vynechali!!!), tak ještě několik postřehů mýma očima. Projekt „Minivolejbal v barvách“ měl svoji premiéru - dvoudenní celostátní turnaj - v Nymburku 27.-28. prosince.

Kdo ještě nejste tzv. v obraze, tak je celkem pět barev = 5 různých forem minivolejbalu, podle věku – od 1. po 7. třídu.  Zastoupení jsme měli ve všech barvách, v zelené dokonce dvě družstva. Chtěla jsem si nechat trochu časový odstup, trochu to celé v hlavě sešrotovat, abych  mohla říct, jaké to vlastně bylo.

A tady jsou některé moje postřehy – bez ladu a skladu, ne popořádku, ale tak nějak hadla-badla.

Tak na prvním místě patří obrovské poděkování Vám všem trenérům, kteří naše žížalky, tygry, ještěrky, aligátory. … trénujete a kteří jste je na tuto óbr akci připravovali – ze základek Janě Slezákové, Josefu Lidmilovi, Ireně Vodehnalové, z oddílu Davidu a Jirkovi Švihelovým, Zdeně Ševčíkové, Evě Šimkové, Marcelce Smělé, Jižíkovi Kryštůfkovi, Petru Sezemskému (= Mázovi) a Jirkovi Kabelkovi (= Elvisovi) – ti všichni tam měli své svěřence.

Za druhé – všechna naše družstva – a bylo jich šest – byla úspěšná a chválím je!!!  Vždyť si představte, že v pondělí, kdy se hrály základní skupiny (po 7 družstvech), každý s každým, všechna naše družstva své skupiny vyhrála!!! V úterý pak byly rozlosovány nové skupiny a do nich zařazena družstva podle výsledků minulého dne. Takže jsme se ve všech barvách dostali do nejlepších skupin. No a v úspěšném tažení naše volejbalová drobotina (omlouvám se modrým za tu drobotinu) pokračovala.                  

Za třetí - výsledky? Žlutý minivolejbal – David Maruš, Madlenka Vostřelová, Jéňa a Matěj Šudomovi – 2. místo; oranžový minivolejbal – Filďa Štulpová, Majda Krejčí a Soňa Strachotová – 3. místo; červený minivolejbal – Vojta Švihel, Matěj Novák a Verunka Abrahámová – 2. místo; zelený minovolejbal – družstvo hochů – Štěpán Hlaváček, Adam Tomášek a Petr Češka – 4. místo, družstvo děvčat – Markétka Šrůtková, Kačenka Kociánová, Terezka Motálková, Verča Vondrová, a Barča Mašlánová – 5. místo. A konečně modrý minivolejbal – Sára Benková, David Kvapil, Adam Čížek a Petr Leinweber – 3. místo. No uznejte. Přece parádní umístění všech!!!

Za čtvrté – představte si, že tam bylo celkem 182 družstev, 560 dětí - volejbalových adeptů - a k tomu dobrých sto až sto padesát dospělých. Čekala jsem, že to zejména prvňáky a druháky přinejmenším zaskočí, ale ani náhodou. Po počátečním ohromení se během chvilky oklepali a byli k neutahání. Když ještě o půl deváté večer hráli, předpokládala jsem, že by mohli na hřišti třeba i usnout. No vůbec! Čilí byli všichni – jéje!!! 

Za páté – kdo to ve sportovním centru v Nymburku znáte, víte, jaký je to rozsáhlý areál. Tělocvičny, několik bloků na ubytování, šatny, jídelny, „kilometry“ chodeb, … Skoro jsem si za sebou chtěla sypat mouku, abych  došla tam, kam jsem chtěla. Ale naši svitavští minivolejbaloví „reprezentanti“ tam byli doma za chvilku. Frnk sem, frnk tam – hned se orientovali v tabulkách, věděli, kdy hrají, jak mají volno – no byli bezvadní. U těch nejstarších (modří a zelení) bych to brala, ale i oranžoví a červení byli samostatní, bylo na ně spolehnutí. Jak se řeklo, tak to bylo. No a benjamínky (žlutí), ty jsme raději nespustili z očí. Máza to dobře „zmanažeroval“ – Elvis a on měli  dvě nejstarší kategorie (zelené a modré), Petr Maruš, Lenka Šudomová a já ty mladší.

Za šesté – na internetu jste si mohli přečíst nejrůznější ohlasy. Většina kritizovala organizaci. Ano, ta stála za psí štěk. Kdyby to viděl Jižík, Pavlína a další „naši“, nevím, co by  říkali. Po počátečním organizačním kolapsu se ale vše rozběhlo – hrálo se, jedlo, všude se to hemžilo tričky v barvách jednotlivých minivolejbalů, na chodbách to proudilo v obou směrech – stokrát tam, stokrát zpět a znovu. Dobře, že byla před areálem závora. Dál nikdo nesměl, talže se nikdo neztratil, nikoho jsme nepostrádali. Omladina byla evidentně v dobré náladě a v pohodě, organizační nedostatky jim byly ukradené. To jen my dospělí jsme „všechno“ viděli. 

Za sedmé – doufám, že pravidla jednotlivých forem se ještě budou „dopilovávat“. Např. tam, kde se nesmělo hrát bagrem (s tím souhlasím), si řada dětí = hráčů pomáhala jakýmsi „jednorukým bagrem“ – no byly to hrozné údery!

Za osmé - aspoń nějaké perličky. O Elvisovi: Bylo mi divné, s jakým obrovským nasazením hrála od začátku naše "zelená" děvčata (Markétka. Kačka, Terezka, Barča a Verča). A po každé výhře s jekotem letěly  do dtuhé tělocvičny za Elvisem. No jasně!  On jim za každé vítězství slíbil o hodinu později večerku. Když to večer na kalkulačce zamračeně a soustředěně propočítával, zděsil se  -  "zelené" mohly, kdyby chtěly, zalehnout až ve 2 hodiny v noci. O Mázovi: Nevím, jestli proto, že byly Vánoce, ale jel jako vánoční stromeček. My všichni jen s batůžky, on ověšený počítačem, stativem, batohem, foťákem, jídlem, seznam účastníků zájezdu stále po ruce, ... budil pozornost, i když jen stál. Ale při přestupu v Kolíně lidi zírali.  S jistotou špičkového manažera přepravy nás bez jediného slova, svižným jistým krokem vedl na 1. nástupiště - měli jsme na přestup 4 minuty. Vlak tam stál, cílová stanice taky v pořádku, jen lidi nikde. Najednou se otočil, rozběhl, zmizel v podchodu a za několik vteřin na nás (= na celý Kolín) halekal z 5. nástupiště. Lidi raději uhýbali, protože jsme za ním vyrazili úprkem, s řevem indiánů, od kopyt nám i jiskry lítaly. Aby nám vlak neujel, zajal Máza průvodčí a sebral jí píšťalku, aby vlak nemohl vyjet. Vzala to s pochopením, počkala, až všichni nastoupíme, přepočítáme se, pískla a trádá do Nymburku. O jídle: Viděli jste někdo někdy frontu čtyř až pěti set dětí na snídani? Tak tam byla. Takového frontového hada jsem neviděla ani za totáče. Zavzpomínala jsem, na co všechno a v které dny se tehdy stály fronty a docela to uteklo. Všichni v pohodě, jen Máza s Elvisem to neunesli. Holt ty nervy už jim neslouží, jak by měly.

Za deváté – suma sumárum, byly to krásné dva minivolejbalové dny. Všichni „naši“ byli bezvadní na hřišti i za lajnami. Myslíte, že mě vezmou i příště???