Vary - Vary - Vary! | Volejbalový oddíl TJ Svitavy

Jak to viděl Elvis: cesta do Karlových Varů je delší než do Litomyšle, ale bravůrní řidiči se znalostmi úskalí provozu na českých komunikacích se toho vůbec nebáli. Petr a maminka Lenka Šudomová řídili osobáky a Elvis dodávku. Zajisté čtenáře nejvíce baví co se kde šustlo, kde se co zajímavého přihodilo a také černá kronika. O tu nebude nouze a jelikož a protože naše články čtou i děti, pro dnešek vynechám všechny lechtivé zážitky, u kterých by jste se nasmáli stejně jako my aktéři druhého setkání na Barevném volejbale dětí.

Poklidná až nudná cesta do Prahy se hned u Cerekvice nad Loučnou vylepšila pohledem na uklízecí četu u silnice, která shrabovala z rozsypaného kamionu asi dvacet tisíc rozbitých lahví piva. Obsah flašek byl již vsáknutý do přilehlého pole, a tak jsem si říkal, že museli mít polní myši v pátek v noci parádní merendu! Už je vidím, jak v opilství hrozí pěstičkama všem kocourům z přilehlé vesnice a vyhrožují, že jim rozbijou držky …

Praha nás na Harfě přivítala „aviatikem“, kterému se skok z pátého patra nepovedl a skončil na chodníku se smrtelným zraněním. Elvis má Prahu rád a tak velel jet centrem. Když ztratil za sebou jedoucí dva osobní svitavské vozy podruhé - jel bez nich. Však ať si prohlídnou matičku stověžatou zblízka a ještě si u toho zakličkujou po uzávěrách. Za 50 minut nám od Ruzyně mávala odlétající letadla. Nafedroval jsem pod kotlem a mazali jsme na Vary.

Nikdo neškňoural s čůráním a asi v ½ dvanácté jsme byli na značkách. Tedy u školy pro žluté (tím nemá na mysli autor článku naše spoluobčany z Asie, nýbrž rozdělení Barevného volejbalu). Porozváželi jsme po všech tělocvičnách naše hráče. Zde chci vyzdvihnout Petrův smysl pro orientaci v neznámých městech a dobře vybraná místa pro otočení dodávky z nesprávného směru, které jsem absolvoval více než-li bylo zdrávo. Zase jsem mohl fotografovat z Vyhlídky centrum Karlových Varů viz. fota dole. Na to, že byl nedávno ve Varech na exkurzi v Becherovce – a ha v Becherovce, teď mě to docvaklo …

Dostal jsem na starosti oranžové a za ty nás reprezentovali Soňa a Lukáš. Dle dohody spolu hrát neměli, ale došlo k malým výpadkům účasti a proto jsme měli družstvo smíšené. Síla Soni se doplňovala rychlýma nožičkama Lukáše a po otrkání v prvních zápasech jsme ze soboty z druhého místa zabojovali i druhý den a celou skupinu bez jediné porážky vyhráli. Neporušovali jsme žádné pravidlo, které by nám hru a taktiku na soupeře usnadňovalo, pokorně jsme přijali dvě prohry z prvního dne, nehádali jsme se mezi sebou a byli k sobě navzájem přátelští a hodní. Kdyby jste viděli, jak jim svítily oči při předávání cen! Jak já se na takové děti těším oproti našim namachrovaným hvězdám z žáků, jé je. Po rozhlédnutí v tělocvičně nebylo těžké konstatovat, že Lukáš je opravdu nejmenší ze všech, ale zase na druhou stranu nejpohyblivější s chutí vyhrát.

Nádherně jsem si to užíval. Nikde jsem nic nereklamoval, nehádal se a jenom jsem chodil a chválil. Opakem bylo kaučování různých trenérek a maminek okolo hřiště. Např. tři si stouply ke každé straně kurtu (víc jich k dispozici ani nemáte, pokud nechcete stát i uvnitř u sítě pozn.aut.) a meldovali do dvou zmatených dětí o sto péro! Tímto jim chci poděkovat, že se pak naši svěřenci ani moc nenadřeli a vyhráli o parník. Další slovní šarvátky probíhaly skrze stáří dětí a jejich případnou výkonnost. Končily dokonce podáváním protestů a já si zase šel na kávičku a cigaretku, protože nás takové věci ani zbla nezajímají. Naopak jsem pochválil pořadatele, kterým šla práce od ruky, zvládli tuto skupinu na jedničku (hvězdičku nepřidám neboť bufet fungoval až v neděli).

Mládežnická ubytovna byla čistá, jenom v recepci jsme se nemohli nějak dohodnout na pokojích, které jsme měli objednané. Trenérka Eva tam několikráte opakovala, že nemůžeme bydlet s našimi dětmi a nějakou neznámou trenérkou z Beskyd. V duchu jsem si říkal: „Co kdyby byla pěkná?“ To by se asi u nás u chlapů volný flek v posteli našel … Gentlemansky jsem nechal Evu s vyřizováním ubytování a celý olepený z náročného dne se šel na pokoj osprchovat. K mému překvapení byla umývárna společná na chodbě. Vyvoněný a zároveň v dobré náladě jsem se při odchodu z očistné místnosti potkal ve dveřích s onou trenérkou Beskyd, která se šla před večeří také umýt. To už né v duchu, ale nahlas jsem si říkal, že jsem taky mohl Evě s organizováním ubytování pomoct a přijít do sprch o něco později. Byla opravdu pěkná …

Večeři jsme dostali ve veliké jídelně s frontou jako si pamatuji kdysi na vojně. Tady se u jednoho z mnoha stolů snažil zaujmout děvčata chlapec, který dělal, ale jen jako blééé blééé. Asi aby jim nechutnalo. Jenže jej panbíček potrestal, protože se mu to povedlo parádnicky do celého tácu před sebou. Jídlo bylo dobré a milá paní kuchařka s klidem přehlédla můj druhý nášup rýže s omáčkou a kuřecím masem. Ráno mě u snídaně na můj dotaz, zda-li si mohu vzít jak talíř se sýrem, tak i se šunkou odvětila, že se teď otočí a bude dělat, že nic nevidí. Tak papání mne fakt dost potěšilo.

Severomoravačky potřebovaly odvézt svoje družstva z Rybářů - místní části Karlových Varů. Dohrály později a městská začala fungovat s dlouhatánským intervalem. Chtěly mě za službu uplatit, ale zachoval jsem se jako Mirek Dušín a nic si nevzal. Však jsem měl v deníčku na dobré skutky ještě jednu kolonku volnou. Večer jsme se zajeli podívat na místo srazu trenérů v centru. Hráli tam tři cigáni jako kapela a vlastně se tam nic nedělo. Kluci si dali „rezatýho mikuláše“ a jeli jsme zpět za dětma. Proti kapele a obsazení jsem nic neměl, ale chápete, miluju a maluju tihle nemohou podat dle mého gusta …Vedle ubytovny jsme raději chvilku pokecali svorně v kruhu svitavských trenérů a na citelném zlepšení oproti turnaji v Nymburku se shodli jednomyslně.

Při cestě domů přestalo jít na dodávce turbo, tak jsem se do kopců za Vary táhl jako sopel na klice. Už se mě to jednou s tím samým autem stalo před Turínem. Moje oprava byla složitá a mírně dramatická. Nechal jsem auto chvíli stát na odstavném parkovišti a znova je po chvíli nastartoval. Turbodmychadlo se nadechlo a pak celou cestu makalo jako Emil Zátopek v Helsinkách na maratónu. I Petr Siekiera mě říkal, že by tak dobrýho opraváře v servisu potřeboval, ale pak jsme se nedohodli na ceně. Jsem drahej a používám netradiční psychotronické metody …

Prahou centrem jsme projeli o deset minut rychleji než při příjezdu. Před Tančícím domem jsem sice málem přejel Milana Knižáka, ale jinak byla cesta naprosto na pohodu. Však se do Prahy v květnu 7. až 8. budeme na Barevný volejbal vracet. Hrát budeme všichni v jedné hale na Slávii.

A pro ty, co mají rádi čísla: turnaje se zúčastnilo 547 dětí, 141 trenérů, 38 rozhodčích. Osmnáct členů organizačního výboru přispělo k hladkému průběhu turnaje. V každé kategorii startovalo 35 týmů, ty byly rozděleny do pěti sedmičlenných skupin, hrálo se v pěti tělocvičnách na 25 hřištích.

Tak co si udělat rodičové výlet do Prahy ...

Vary