Turnaj mládeže očima trenéra

Se svolením autora Štěpána Javůrka z VK Ervěnice přetiskujeme jeho článek "Turnaj mládeže očima trenéra". Přejeme příjemné silvestrovské počtení.

ČTVRTEK:
16:00-16:45 Podávám, již poněkolikáté, vyčerpávající informace o tom, kam se jede, kdy se jede, jak je zajištěno ubytování, co budou děti jíst…. Žádné dotazy nejsou, všechno je přece jasné. ,, Nejsme blbý, trenére. ,,
17:30 – 22:00 Nepřetržité telefonické dotazy rodičů, kam že to vůbec jedeme. A to jedete už zítra? A mají tam ubytování? A proč jste jim to neřekl dřív?? Začínám být nervózní.

PÁTEK:
18:00 Plánovaný čas odjezdu. Už jsme tři. Všichni trenéři. Z dálky přichází vycházkovým tempem první hráčka.
18:35 Vyrážíme s drobným zpožděním směr Plzeň. Hloupě se ptám, jestli někdo nepotřebuje na záchod. Nikdo.
18:40 Stavíme na záchod. Tvrdí, že to nemůže vydržet. Jsem malinko nervózní, mám pocit, že jsem něco zapomněl.
19:00 Vracíme se do Jirkova pro balóny, které jsem měl na starost já. Ze zadní části vozu se ozývají posměšné poznámky o skleróze. Zesiluji rádio a dělám, že neslyším. Doma vyzvedávám balony. Máme velké zpoždění.

19:15 – 20:00 V autobuse hraje muzika z pěti různých telefonů, probíhá hra o největšího křiklouna. Když se v zadní části vozu začne tancovat, zarážím to a vyhlašuji (neúspěšně) bobříka mlčení.
20:05 Blokařka se ptá, co to je bobřík mlčení. Nahravačka má hlad a smečařka potřebuje opět na záchod. Říkám, že za půl hodiny budeme na místě. Nahravačka a smečařka mi sdělují, že to nevydrží. Stavíme.
20:10 – 20:30 Kdy už tam budeme?? Kde jsme?? Je to ještě daleko?? A teď? Trenére?? ……….
20:30 – 21:00 Snažíme se ubytovat. Jedna hráčka zapomněla doma peníze, jedna nemůže vyplnit knihu hostů, protože si nepamatuje, kde bydlí. Devět hráček se na tři trojlůžkové pokoje rozdělilo poměrem 4-4-1. Zasahuji proti stěhování postelí a připadám si jak ekologický aktivista na Šumavě.
21:30 Porada na pokoji č. 504. Přistěhované postele si jako nevšímám. Oznamujeme hráčkám, kdy se ráno sejdeme na snídani, v kolik a s kým hrajeme.
21:45 Odcházím s kolegy na jedno. Před hotelem mi zvoní telefon. Kapitánka se ptá v kolik a kde je snídaně a s kým hrajeme první zápas. Přemýšlím, kde je chyba.

SOBOTA:
7:30 Na snídani přicházejí všichni na čas, na družstvu je vidět bojovná nálada. První utkání nás čeká s favoritem turnaje. Sám pro sebe si opakuji, že musím zůstat klidný, když se nebude dařit. Jen tak se dá zápas dovést k vítězství.
9:10 Beru si svůj druhý oddechový čas, stav utkání 5:13. Předsevzetí letí stranou, vyvádím jak smyslů zbavený. Sebekontrola v háji, rudo před očima.
9:55 Utkání končí. Prohráváme 0:2. Jdu to rozdýchat ven na cigáro. Nejhorší je, že jsem to prohrál hlavně já. Můj asistent mě posílá na kurz sebekontroly. Jemu se to mluví. Vytahuju na něho historku, kdy absolvoval jeden turnaj sám a po prvním utkání mně volal, že končí a jede domu.
11:00 – 17:00 Nevím co se stalo, ale najednou je nepoznávám. Říkám si, že kdo těm ženskejm rozumí, měl by dostat Nobelovku. Kaňkou je výron jedné z hráček, který nejprve glosuji slovy „to rozchodíš“. Evidentně nerozchodí a jede do nemocnice. V jednom momentu nevím, zda být trenér, doktor, řidič, nebo telefonní operátor. Zvládám všechno a částečně si zvedám sebevědomí po svém ranním fiasku.
17:30 Končí první hrací den. Ty rozklepané figurky z rána se tváří jak olympijští vítězové a já si říkám, že jsem měl studovat psychologii. Odcházíme na hotel a stanovujeme si sraz na večeři.
18:00 Na večeři přicházejí všechny pozdě. Kuřecí maso nejí dvě, brambory nejí čtyři, polívku chtějí všechny. Trenére udělejte s tím něco.. Svolávám poradu na zítřejší den, někde se ozývá: Furt samý porady, to je nuda… Dělám, že neslyším.
18:30 – 24:00 Seminář trenérů. Beru s sebou i rodiče, kteří za námi přijeli. Po hodině semináře nevím, zda pustí své dítě příště na turnaj. Na konci semináře je nemůžu dostat domů a maminka kvituje, jací jsme my volejbalisti prima parta. Na hotelu si dávám noční nášup uzenin, držet dietu a trénovat volejbal jde asi tak dohromady, jako jezdit formuli ve škodovce.

NEDĚLE
8:00 Na snídani hráčkám oznamuji, že když obě nedělní utkání vyhrajeme, budeme nejhůř třetí. Je to pro ně živá voda a já se za ten impuls sám chválím. Nikdo jiný to za mě evidentně neudělá. Na snídani přicházejí rodiče a zbytek realizačního týmu. Všichni shánějí prášky na hlavu a vodu.
9:00 – 12:30 Plníme rozkaz a vyhráváme obě utkání. Já jsem jaksi zapomněl do své výsledkové kalkulace zahrnout výsledky našich soupeřů. Překvapení je na světě a bilance 5-2 stačí až na čtvrté místo. Musím to říct holkám.
12:45 Oznamuji družstvu, že jsme čtvrtí. Z jejich pohledů čtu: Neumí počítat!! Zase kecal!! Debil…..
13:45 Odjíždíme domů.
14:00 – 16:00 Stavíme dvakrát na záchod, dvakrát na pumpě, v autě diskotéka, tancování v zadní části vozu už ani nemám sílu zakázat. Nevím, kdo z nás o víkendu hrál…
16:15 Vykládám děti a počítám ztráty. Jeden dres, jedny kraťasy, jedna bota!!! , ručník….. Loučím se s hráči a zelenými rodiči. Na zvolání kapitánky, že to byl ale pěkný výlet nereaguji, chci spát!!! Ruším zítřejší trénink. Svádím to na Mikuláše.
18:00 Usínám u televize. Probudí mě zpráva: Je zítra trénink?? Terka …. Nemám sílu odepsat a říkám si, jestli je to tak všude, nebo mám zvláštní hráčky jenom já. PS: Podobnost příběhu s tím, co zažíváte pravidelně všichni, je čistě náhodná.

V Jirkově, 7.12.2011
Štěpán Javůrek