TURÍN 2010 aneb O velkém kladivu!

Čekala nás základní skupina s Francií, Čínou a Bulharskem. Vyjeli jsme na pohodu v pátek navečer v šest, abychom nikde nemuseli kvaltovat a zbylo na dopoledni prohlídku města a tradiční italskou siestu přes oběd před prvním zápasem. Sestava byla jako víno, ale musím ji rozdělit na šoféry: Sarto – dle výrazu při řízení jsem raději oka nezahmouřil a čekal, jestli se to povede dříve jemu než mě, Zdenál – to je ten, co na začátku cesty nafedruje pod kotel lokotky a pak to hrne jako kdyby to ukradl, no a Elvis – střízlivý řidič, který jezdí jako s hnojem (Jo koho jsem si naložil, toho taky vezu! pozn.aut.). Dále mládežnická sestava našich vysokoškolských nadějí, očkovaných sérem na práci: Bubu -  ne v nejlepší kondici po vylepšeném džusu vodkou, Hyňa – náš trhač blan na bubnech a Veca – průzkumník v italských vodách. Posledním závažím do zapůjčené dodávky od Forda byli rodiče Jakuba Veselého. No jasně, to je ten nejmladší v základní šestce repre, co se v Liberci sice servis nenaučil, ale raduje se po každém bodu nejvíce ze všech! 

Vyjeli jsme na čas a jak jsem si všiml při nakládce, auto nebylo až tolik naloženo věcmi na převlečení, spaní a vůbec ne na nějakou hygienu, ale proviantu na jídlo a pití bylo haba-kuk!  Řezník Sarto se činil, když předběhnu a řeknu, že jsem telecí řízky jedl i v poslední večer před odjezdem, tak si udělejte obrázek kolik jich pan Šaur musel nasmažit. Jenže to jmenuji jednu položku, teď to půjde hopem: uzené v množství zimní spotřeby vesnice Radiměř, jitrnice a tlačenka na přání Elvise v přiměřené míře (dojídali jsme oboje se ženou ještě ve středu po úterním návratu pozn.aut.), dietní párečky na snídaně v balení pro německou armádu, nakládaný naprosto dietní bůčíček ve třech verzích a-la elvis, no a nesměla chybět roláda o čtyřech nohavicích (tu když  jenom jedním očíčkem zahlídnu, tak úplně zeslábnu pozn.aut.). Samozřejmě čalamády, okurky a feferónky, bez kterých si pro divokost a pálivost dvakrát nedovedu jídlo ani představit. Piva jsme měli jako když se zrovinka stěhuje pivovar z jednoho místa na druhý. Všeho hojnost dodává klidu – to je odzkoušené!

Cesta začala jako jednou vánoce na vojně tím, že se od začátku pilo! Čundalo se vše ve všech barvách, množství i odstínech. Auto vrčelo jako přežraný grizzly. Jen snad  stále svítící kontrolka motoru znervózňovala. To si musíte říct, že je to tak správně a nemyslet na ni. Vono se to řekne nemyslet, tak jsem ji raději každých 15 minut nahlásil celému vozu: "Svítí kontrolka na motoru!"

Za Vídní mě řízení a zastavování na poměrně časté čůrání přestalo bavit. Volantu se chopil Zdenál a valil. I já jsem se odvalil mezi bandu zpívající košilaté písně, políval jsem s nimi jazyk a hulákal jak na lesy. Pak to v kabině dodávky najednou utichlo a byl klid. Ne na dlouho. Zdenál zastavuje se slovy: „Nejde turbo!“ Napadl mě dle názvu Robinův oblíbený nápoj v Hošťálkové, ale byla to nějaká mými žerty přivolaná závada v motoru. Musí se s tím jako s počítačem. Restart a jede se dál.

Svítalo a před náma se rozprostíraly Alpy a celý region Piemontu. Turín je pěkné město. Asi třetí nejbohatší v Itálii, stojící 200m.n.mořem a okolo jsou parádní hory proslavené nedávnou olympiádou. Hotel jsme našli dle navigace a hurá na ubytování a do víru města. Recepční si v tom shonu ani nevšimla, že v zamluveném pokoji pro pět, nás bude bydlet ŠEST. Samozřejmě rodina Veselá dostala samostatný pokoj, oddělený od našeho, aby taky z dovolené něco měla.

Po návštěvě kaférie, kde myslím nikdy za hodinu tolik návštěvníků najednou neměli jsme si dali malého chrupánka před přesunem do haly. Vše klapalo jako hodinový strojek, jen byly problémy s parkováním. Park s halou PalaRuffini byl sice prázdný, ale zajet se do něj nedalo a okolo haly se parkování s takovouto almarou stalo malou maturitou. Žádní blbci – z parkování máme přece maturitu a už jsme u brány, zdravíme známe, lístky pro bubeníky nám nese náš statistik Máza. Jak říkám: Servis až pod rypák! Ochranka vlastně vůbec nekontroluje, a tak Sarto po zkušenostech z jiných akcí zdárně pronáší v lahvích od matonky  svého strašáka – paní Zelenou.

Hala pěkná, jednoduchá, jen hráčům vadí věnec světla nad kopulí. Nedá se do toho šajnu podívat, natož si nadhodit balón na servis. Opomenu-li různost citlivosti očí, je to pro všechny hráče stejné. Sice prohráváme s Francií 2:3, ale my se bavíme výborně. V nedaleké pizzérii spřádáme plány jak zapojit i taliány, co přijdou na naše zápasy jen na kukačku. Plánujeme dlouho!

Přichází Vencovo seznamování s každým, no ne s každým, ale s každou. Šenkýřka se jmenovala Stefania a neuměla moc anglicky, tak se náramně hodil překladač v mobilu do padesáti devíti jazyků. Stále jsem slyšel přelož tohle a přelož onohle. Nějak mně to přestávalo zajímat, tak jsem občas napsal a přeložil něco jiného. Vrcholem bylo, když už jsem si řekl a dost, překlad věty – Ty jsi hezká jako květinka. A mě z překladače vyskočilo - Ho un grosso martello nei pantaloni. Což znamená – Mám v kalhotách velké kladivo! Smáli jsme se všichni i se Stefanií, jen Venca byl červenej jak rak, protože jsme ještě přikyvovali, že je to fakt pravda … samozřejmě s tou květinkou …

Na druhý den vstáváme trošku potlučení, ale s bezva počasím se skloubí vycházka do města za památkami. Turín je pěkný, ale celkem rozlehlý. Náměstí, podloubí a stavby jsou nějaké přerostlé oproti našemu rodnému městečku. Koštujeme kde co a na náměstí Vittorio Veneto hodnotíme rozličné rasy psů s tím, jestli se k paničce či páníčkovi hodí. Zřejmě je to tady nějaká velká móda, mít psa. Zkrátka tady má bafušu každý druhý. Lidi je tady mají rádi. Malé, velké, baculaté, nazlobené, chlupaté i hladkosrsté. Jen Tora tady neměli. Ten musel ve Svitavách škytat, jak jsem na něj myslel …

Po návratu a tradiční italské siestě se zase hrneme k hale. Pro tentokráte s nacpanými teřichy masem a také taktikou jak stáhnout na naši stranu Italy. Zápas Čínou začal a přeci jenom se pod náma sedícím talošům do podpory našich barev nechce. Nepomáhá o přestávkách vyvolávání Itááália, Itáááália a tak na ně jdeme od lesa. Všichni mají na zádech Cuneo a na tento pokřik se už přiklánějí a fandí s námi. Není to ještě ono, ale pak někdo – myslím, že jsem to byl já, naběhl před ně a zkusil je roztleskat. To se povedlo a jsem přesvědčen, že se i Číňani z hřiště otáčeli, co že se to na tribuně děje! Vyhráváme zápas, který naše reprezentanty katapultuje k extra výkonům. My se zase po společném focení přiběhnuvšími Italy a Italkami katapultujeme do osvědčené pizzerie. Nikterak nepřeháníme konzumaci a jdeme na kutě. Z důvodu sociologického průzkumu zanecháváme Vencu s místními, kteří mu nabídli občerstvení i odvoz na hotel zdarma. Domorodci dodrželi slovo. Noční mlácení na hotelové dveře by vzbudilo i toho nabalzámovanýho u Kremelský zdi. Po táhnoucím rumovém odéru ve znění: „Autem mě dovezli autem.“ , jsem věděl kolik uhodilo.

Poslední ráno se klubalo pomalu. Osazenstvo se neklubalo vůbec. Tak jsem se po zvyku kozím nažral a šel si zase lehnout. Z postele jsem krásně viděl ten kabaret nemohoucnosti a utrpení po zdařile protrajdané noci. Nic naplat – museli jsme se sbalit a hotel opustit. Projezdili jsme dodávkou Turín křížem krážem, zastavili jsme se na povzbuzení v hotelu Holyday Inn za našema reprezentantama a šli naposledy fandit. S Bulhary nikdo neočekával takový zápas. Řvali jsme jako když na nože bere! Z bubnů se stávaly doslova a do písmene trosky. S námi fandící Jarda Neumann od 15-ého  pacovského poledníku, pro legraci nafukovacím mávátkem zakrýval na světelné tabuli za námi dosažené desítky bodů Bulharů a tak výsledek vypadal, jako když vedeme o parník. To bylo ve chvílích, kdy jsme věřili, že už to neprohrajeme. Bulhaři se hádali a trenér jim nadával jak mohl. Ještě před zápasem jsem u cigaretky řekl taktéž kouřícímu Bulharovi, že je dneska Štokr rozseká. Vypadal jak funkcionář, na sobě teplákovku v národních barvách. A on na to: „…играе със сина ми!“ („…hraje s mým synem“). „Jak se jmenuje Tvuj syn?“ ( „Какво е вашето име син?“) „KAZIYSKI !!!“ 

Po zápase byla z vítězství euforie a návrhů, že pojedeme s reprezentací dál, až se toho musel ujmout někdo rozumný a zavelet k odjezdu do Čech. Rozhodnutí to bylo složité, vždyť do Ancony nás chtěla vzít i družka Plátna. Co naplat, všechno jednou končí a tak zavrčel motor dodávky a fičelo se domů. S těžší nohou na plynu nafta z nádrže mizela jak jarní sněhy. „Ber na Shellce, mám na ni kartu!“ To byla poslední slova od Robina a usnul. Dojezdové čidlo ukazovalo 145km a tak jsem začal vyhledávat  patřičnou čerpačku. Míjeli jsme Esso i Agip, ale pořád né ta pravá. 46 – 23 – 15 – a najednou NULA u neplánovaného sjezdu z dálnice u zhaslé benzínky. Naštěstí tam byl funkční automat a po návratu na autostrádu byla po jednom kilometru Shellka. To bylo zase v dodávce chytrejch, proč jsem prej nejel dál …

Abych se nenaštval pustil jsem si CD s Menšíkem, pak jsme se vystřídali všichni šoféři za volantem a cca za 12 hodin jsme byli doma.

Tak zase někdy na volejbale

Arrivederci Torino !

Prendi la tua bici - Pořiďte si kolo!

Piazza Castello

Sarto, Hyňa, Bubu, Venca, Zdenál a Elvis - foceno rozklepanou rukou nějakého diváka!