Svitavy - Choceň

Čekal nás první domácí zápas. Byly jsme docela oslabené – chyběla zraněná Áňa Bartošová, nebyla Háňa Pachovská, Renča Odvárková ani Marťa Fröhdeová. Už v šatně jsme se shodly, že nervozita je velká, protože cítíme zodpovědnost vůči našim fanouškům a také nás svazuje průběh loňské sezóny.

Tento den hrály v hale ještě kadetky a juniorky. Takže fanoušků bylo více než obvykle. Proti papírově slabším soupeřkám z Chocně jsme nastoupily trochu svázané a bylo to znát. Byly jsme tiché, nevýrazné a uhoněné družstvo. Na každý bod jsme se nadřely. Chyběla tam šťáva, elán a taky to štěstíčko – zkrátka nic moc. Marně jsem hledala ty bojovnice z minulého týdne. Zkrátka jsme samy sebe potrápily v pěti setech, které jsme nakonec prohrály. Udolaly nás vlastní chyby. V důležitých momentech jsme kazily podání, když jedna něco pokazila, nenašla se druhá, která by to zachránila. Zkrátka tento zápas se nám moc nepovedl. 2:3

Nepatřím k lidem, kteří musí za každou cenu vyhrát a beru prohry tak, že patří k životu. Ale špatně snáším, když neudělám vše, co je v mých silách. A tak jsme si na druhý zápas srovnaly hlavy, řekly si, proč sportujeme a nastoupilo zcela jiné družstvo. Sice volejbal z minulého týdne v Letohradu to nebyl, ale už se na to dalo rozhodně lépe koukat. Našel se útok, začaly jsme hrát i chytře a míň kazit, úspěšněji jsme braly i balóny v poli. Výsledek tomu odpovídal – 3:0.

Jsem ráda, že jsme dokázaly z palubovky odejít se ctí a doufám, že jsme neodradily naše věrné fanoušky z dalších utkání, které nás v letošní sezóně ještě čekají. Smůlu jsme si už, doufám, vybraly a tak je se na co těšit.

Eva