Říká se, to nejlepší na konec...

Jiří Kabelka, po světě známý jako Elvis. Nejčtenější redaktor našeho webu odpovídal na mé otázky už před delší dobou, odpovědi na aktuálnosti neztratily. A že to je Elvis, tak to máme i s přídavkem - rozhovory jsou ve dvou verzích.

Na upozornění "náčelnice" jsou opraveny ulice, které jak vidno znám více v Praze, jak v rodných Svitavách! Pardon! Přidána vysvětlivka k otázce: Kdo z oddílu se ti v současnosti nejvíce líbí?

Jméno: Elvis
Družstvo: Arsenal
Post: lepič plakátů
Ročník narození: dostačující
Výška: obstojná
Spotřeba: exkluzivní
Výkon: zanedbatelný
Cena: nevyčíslitelná (u starožitností se neuvádí)

Jaké byly tvé volejbalové začátky?
Ano - byly to začátky úplně na začátku

Mohl bys nám popsat průběh tvé sportovní kariéry vůbec?
Kariéru (nevím co je to za slovo – musím do Ottova naučného slovníku)?

Tvůj největší sportovní úspěch?
V zimě na sáňkách v parku sám z "pruťáku" bez rodičů a bez držení!

Kdo z oddílu se ti v současnosti nejvíce líbí?
Thor! (viz foto vpravo)

Z čeho máš za ty roky v oddíle největší radost a co je (bylo) pro tebe největším zklamáním?
Mám radost stale! Štve mě v Hošťálkové, když se mně při krájení cibule sype na zem!

Co nejradši vaříš a na čem si nejvíce pochutnáš?
Nejraději vařím jídlo!

Máš nějakou statistiku, kolik se toho letos v Hošťálkové snědlo?
Ne, tu má Melis, ale půlku jsem tajně sežral sám při nočních „vycházkách“ do kuchyně ...

Jaké téma jsme vynechali a ty bys o něm rád pohovořil?
O jídle! To téma mám rád, proto: "Jezte jídlo, je zdravé!

Co vzkážeš fanouškům svitavského volejbalu a čtenářům oddílových webových stránek?
Aby četli web a na něm články - moje!

DRUHÁ VERZE ROZHOVORU JE POD FOTKAMI!!!

Jméno: Jiří Kabelka
Družstvo: trenér ml.žáků
Post: lidumil (jak jsem jednou za sebou zaslechl)
Ročník narození: 1964 na Lindu
Výška: měl jsem kdysi 180 cm – ach jo …
Váha: měl jsem kdysi 80 kg – ach jo …

Jaké byly Tvoje volejbalové začátky?
Od malinka jako mnoho mých kamarádů jsem se sportem začal v ZRTV. Říkali jsme tomu, že chodíme do Sokola. Tam se dělalo všechno od kolektivních sportů, sauny, různých tělolamů a rozrazhlavů na prapodivném nářadí. Jenže jednou někdo přišel do třídy na základce a řekl: „Budete hrát volejbal.“ Všichni kluci se hlásili a tak jsem nechtěl vypadat jako blbec a zvedl jsem ruku taky. I když jsem zbla nevěděl, o jaký sport se jedná. To mám vysvětlil pro nás první trenér Petr Lána a pan Víšek. Hodněkrát se na nás chodila dívat paní Vymětalová. Ta mě učila matiku ve škole a na kurtech radila jak na soupeře. Bohužel jsem od ní vzal pouze to druhé. Kapitánský post se mně líbil. Jezdili jsme po okrese a hráli. Vzpomínám si na zápas s Dolním Újezdem, kde jsme tekli v rozhodujícím setu 2:14 a já to dopodával na 16:14! Jen na Litomyšl jsme neměli. Jednou jejich vyslanci přijeli k nám na kurty s nabídkou hrát nějakou dorosteneckou či žákovskou ligu, ale to už se tak nějak klučičí volejbal rozpadal a já chodil denně na atletický ovál za jinou zábavou. Škoda, mohl jsem dodnes mastit s Karlem Novotným za liťák.

Mohl bys nám popsat průběh tvé sportovní kariéry vůbec?
Tu atletikou jsem to bral moc vážně. Nacpal mě tam jako mnoho pochytaných rybiček pan Kosík. Nejdříve mě nahnali na nějaké běhání a skákání, ale já zjistil, že oštěpem hodím to co ostatní nadvakrát. Po týdenním tréninku s Ikem – Honzou Pešlem jsem bez šestikrokového rytmu vyhrál Krajský přebor a další víkend jednotlivce, takže mě přeborníka kraje už nikdo neodpáře. Však asi nevíte, že i Marcela Sezemská má hozeno přes 37m! To čubrníte! Běžte to zkusit, ale házejte jen tam, kde víte, že nikdo není …
Volejbal se dostával na vedlejší kolej. Trenér nechtěl, abych jej hrál před závody, ale já se dlouho na kurty vracel. Stále jsem mu předhazoval Janise Lusice (držitel všech barev medailí z OH v hodu oštěpem) a jeho doporučení volejbalu k oštěpařskému řemeslu. Návraty na hřiště za Kongem byly zapříčiněný bezvadnýma holkama: Myška, Iveta, Jana, Marta, Ilona, Monika, Veronika občas přijela na prázdniny Ingrid a další. Se všema jsme chtěli chodit. Nějak jsme si je mezi sebou s Liborem Bártou, Mirkem Gálikem „půjčovali“ nebo co … hlavně jsme trávili všechen volný čas na kurtech. Já si opatřil klíče a my hráli do nekonečna deblové turnaje. Třeba na dvacet setů. S jmenovaným Mirkem jsme byli vykukové. Občas jsme momentálně nepřítomným chlapům šlohli flašky od piva a za ně pořádali s volejbalistkama žranice. Za láhev v obchodě dávali 1,- ale za bedýnku dali dvacku! No a objednaný dort v Ovobaru u paní Svojanovské stál 27,- ! Jen potom se musel zahrát kousek ochotnického divadla před Zbyňkem Maňasem, Petrem Němcem a Mildou Buchtou, že jsou lidi potvory a kradou tak, že ani poledne nedrží …
Na střední škole jsem si ještě parkrát zahrál středoškolky. Na vojně, kde zase hráli o hodně vejš jsem to odseděl na lavičce. Přeci jen si vzpomínám na zajímavou chvilku. Dali nám vojákům v Ostravě pořádat vyhlášení nejlepších volejbalistů roku. Výběr či repre, jak si je nazvete, hráli proti Ostravě. Černoušek, Kaláb, Prieložný, Novotný a taky Jamka. A ten si představte na servisu stoupl si asi 5 metrů od základní lajny, nadhodil si vysoko balón a normálně zasmečoval! My na to tenkrát koukali jako telata …
Vrátil jsem se z vojančení a už byl s hraním konec. Zůstal jsem u atletiky, trénoval jsem se sám a převzal funkci vedoucího družstva mužů závodící II.ligu. Jen v přípravném období jsem s Ivošem Samuelem pod vedením Jirky Brýdla polykal koňské dávky různě složených úseků pro základ, na němž se stavělo dál. Nakonec jsem zjistil, jak bude těžké prosadit se v jedné disciplíně a tak mne strhl desetiboj. Je to krásná zábava s řadou záludností. S kamarády stejné disciplíny se vidíte parkrát do roka. Úspěchy při návratu z Prahy ve vlaku víte jenom VY a nemáte je komu vyprávět, s kým se radovat nebo komu se vykecat, že už s tím fakt seknete. Tvrdý, že? Proto dělejte volejbal, tam se Vám tohle stát nemůže.

Tvůj největší sportovní úspěch?
Největší úspěch nebo spíše neúspěch byla bramborová medaile ze štafety na 4x400m na Julisce, kde nám svitavákům bronz utekl o dvě desetiny sekundy. A tuším, že ještě teď budu držet oddílový rekord v desetiboji za Rudou hvězdu Žižkov a také za hodinový desetiboj ve Svitavských tabulkách.
Tohle mně zůstalo až do doby, kdy jsem změnil zaměstnání (záměrně nepíšu práci, aby jste si nemysleli, že někde dělám). Tím sport, který vyžaduje každodennost, po dvaceti letech skončil. No pak už to znáte. Člověk zjistí, že nedoběhne ani do středně vzdálené hospody na pivo a začne hledat, co by aspoň párkrát za týden dělal. V třiadevadesátem jsem se připojil ke skupině lidí, se kterýma to dělám doteď.

Kdo z oddílu se ti v současnosti herně nejvíce líbí?
Tady se jméno nedozvíte. Mám rád lidi, kteří to myslí vážně, i když se zrovna nedaří. Nevzdávají se, neztrácejí ani po několikátém nezdaru chuť hrát dál a trénovat. Žeru lidi, co bezmezně věří trenérovi, umí se opravovat a nevymýšlí, jak to nepůjde, nýbž jak to půjde. A dle pravidel výkonového kaučování nezatracuji téměř nikoho.

V rámci posunu družstev v mužské složce jsi pustil Ďáblíky. Jak ses s klukama rozloučil?
Na tomto posouvání jsme se dohodli mezi trenéry a uvidíme, jak se osvědčí.
U loučení asi čekáte odpověď podle elvisových tradic: padly čtyři bečky piva, schramstlo se přerostlé pečené prase, které bylo velké jako kráva (taky mělo hovězí maso a dvakrát denně jsme ho dojili) s dvěma řádky brambor … a kdyby se kořalky chlejstly do vany, tak v tom utopíte i dospělého … Tak to vůbec nebylo! Zašli jsme do pizzérky v Hošťálkové a normálně pokecali. Na Ďáblech se mně líbilo, že nemají žádný vřelý vztah k alkoholu a nikdo z nich nekouří. Však se mne jen tak nezbaví, protože jsou přihlášeni do Českého poháru a jejich trenér Melis musí nahrávat v KP I. Musím zmínit, že obrovskou zásluhu na jejich úspěších nese Petr Sezemský. Bez jeho metodiky by rozhodně nevyhrávali.

Nově budeš pracovat na Jestřábech. Co je tvým úkolem?
Úkolem je samozřejmě VYHRÁT! Být druhý, to je jako kdybych prohrál! Spíše bychom se měli bavit cílech a ty by měly být reálné a taky měřitelné. Dbám dost na docházku a chci, aby byla 90%, i kdyby čert na koze jel. Hodně tlačím na samostatnost a nechci udělat z kluků ovce, které reagují jen podle houknutí pastevce.

Za volejbalem cestuješ (za poutavé informace, které uveřejňuješ na našem webu tímto děkujeme). Kde jsou největší volejbaloví šílenci? A kde ti nejvíc chutnalo?
Samozřejmě, kdo nebyl v Polsku a neviděl místní „kibice“, kteří jedou na všechny sporty, ať je to plochá dráha, skoky na lyžích či velice populární volejbal. Jenom u toho trochu více pijí vodku… Pak zajisté brazilci. U jejich živelnosti nebudete stačit v rytmech a popěvcích: „Hi hi hahááá a Atény jsou naše“, „Ha háá hi hííí“ Italové jsou … samozřejmě v portugalštině. Ti si zase s kouřením servítky v hale neberou. A to samozřejmě nekouří jen tabák … Výborní jsou bulhaři. Mám pěknou příhodu z haly v Římě, a to je mi Robin svědkem. Sedli jsme si k nim, protože Robin upozorňoval na přítomnost Bulharek. A oni nás vzali mezi sebe jako rodilé balkánce. Líbil se jim můj činel, jenomže mě z něho při fandění ulítla matička, co drží tento parádní nástroj pohromadě. „Proč nefandíš?“ Ptal se jeden bulhar. Ukazuji závadu. Zavelel davu čítající asi 300 fanoušků a ti jak na povel všichni začali hledat pod sedačkami tribuny ztracenou součástku. Bylo docela prčovní koukat na takový počet lezoucí po kolenou. Našli, donesli, namontovali a já mlátil ke spokojenosti všech dál!

Z čeho máš za ty roky v oddíle největší radost a co je (bylo) pro tebe největším zklamáním?
UPOZORNĚNÍ PRO VEDENÍ ODDÍLU: ZDE NEČÍST!. Jsem přesvědčen, že oddíl funguje náramně a jde nahoru! Na druhou stranu nejsem nadšen z některých rodičů, protože do volejbalu odkládají svoje děti jako do hracího koutku obchodního domu Ikea.

Máš nějakou statistiku, kolik se toho letos v Hošťálkové sežr.. snědlo? ?
Ne, tu má Melis. No to se připravte, bude toho plný nákladní vlak jako ve filmu Zbraně pro Prahu …

Jaké téma jsme vynechali a ty bys o něm rád pohovořil?
Asi o muzice a filmech. K tomu prvnímu: VDGG jsou nejlepší, ale když folk tak Oldřich Janota, Kalandra nebo Jethro Tull, bát se můžete s Nico z Velvetů, housle od Pontyho nebo Andersovová, kytara od Claptna a Jimi, klávesy Banks, Jarre, Dragoun a můj miláček Brian Eno, co mě úplně pobláznil … Nejsem zappolog, ale Frankovi dobře rozumím.
Film je nádherná věc! Dříve se promítalo ve starém divadle, ze kterého je teď nějaká diskotéka. Tady byl můj táta ředitel a já chodil na všechno zadarmo. Viděl jsem šílenejch filmů – některé třeba 5x! Hodně mě kino ovlivnilo. Mám rád staré filmy: Bunuel – Viridiana, Bergman – Pramen panny, Hepburn, Peck - Prázdniny v Římě … z našich Karel Kachyňa a Jiří Menzel – Perličky na dně s první epizodou Smrt pana Baltazara

Nakonec ještě přidám recept:
Brambory v papiňáku (asi kilo brambor, máslo-sádlo-tuk – no něco mastnýho, více cibule, sůl)
Postup přípravy: V papiňáku rozpustíte máslo, přidáte cibuli nakrájenou na hrubé půlkroužky, necháte do růžova osmažit. Pak přidáte nakrájené brambory, osolit, dobře promíchat s máslem a cibulí, (ŽÁDNOU VODU!). Uzavřete pokličkou a čekáte, až papiňák začne syčet. Odměříte si 3-5 min. Plyn, elektriku, indukci – no zkrátka na čem vaříte vypnete a zase počkáte, až jde papiňák otevřít. Pak promícháte a podáváte k čemukoliv místo brambor nebo když není za co koupit maso, tak přidáte brambor a cibule. Čím déle necháte brambory vařit( těch 5 min.), tím se Vám víc zhnědnou a získají na barvě i na chuti. Další obměny se dají dělat s pórkem nebo třeba se zelím.

Co vzkážeš fanouškům svitavského volejbalu a čtenářům oddílových webových stránek?
Aby promíjeli moji češtinu, byli pozitivní a brali články na webu jako volejbal, který je o chybách!