Řidiči z Opatova - rozhovor s Leinweberovými

Pokračuji v rozhovorech s rodiči našich svěřenců. Na řadu přicházejí opatovští Saskia a Aleš Leinweberovi, se kterými je radost spolupracovat. Bez přemlouvání jedou s klukama z mladších žáků či přípravky buď jeden nebo druhý a někdy případně oba dva. Jejich auto je k dispozici pokaždé, jako by patřilo našemu oddílu. Dokonce jsem od táty dostal nabídku na svezení dodávkou, což by pro mne a trenéry bylo další výhodou pro "vyšetření" řidičů na další kola Krajského přeboru.

Moc jim děkuji za jejich čas a pomoc, bez které by se nám mnohem hůře dařilo organizovat cestování po soutěžích. No tak snad abych přestal s vychvalováním a náhodou se mě nestali ze spolehlivých namyšlení a pusťme se do rozhovoru.
 
Váš syn kdysi dávno začal hrát volejbal. Proč padla volba právě na volejbal?

Máma: Ráda bych řekla, že se „pomamil“, ale důvod je prý jiný. Ve třetí třídě ZŠ
            dělal učitel TV nábor na školní volejbalový kroužek a Peťa, se přihlásil.
Táta:    Pokud si dobře vzpomínám, tak ve stejné době ho zajímal i florbal.
            Tréninky se snažil skloubit, ale nakonec vyhrál volejbal.

Jste s touto volbou spokojeni?

Máma: Ano, volejbal je krásný kolektivní sport. Navíc – pinknout si člověk může
            kdekoliv. Na každou dovolenou balíme v první řadě peníze, věci osobní
            hygieny a míč značky GALA. J 
Táta:    Ano.

Petr je členem kvalitního výběru chlapců. Sledujete soutěže, které se syn účastní?

Máma: Ano, rádi sledujeme soutěže kvalitního výběru chlapců, nadšeně fandíme,
            podáváme pití a kryjeme záda trenérovi.
            Někdy by byl ale Peťa raději, kdybych fandila o pár kilometrů dál.
Táta:    Zápasy chlapců sleduji  rád a rád dělám doprovod. Když  však kluci
            nemají svůj den, obdivuji trenéry jak s klidem kaučují. Pro mě je to vždy
            vnitřní boj a psychicky se hroutím.

Často je Vás vidět v hledišti při domácích zápasech i při hře na MVL. Jak se Vám líbí atmosféra kolem volejbalového oddílu?

Máma: Velmi se mi líbí atmosféra na MVL. Myslím, že je to hezká tradice – na hřišti
            se setkávají mládež, mladší, starší  a všichni mají jedno společné – dobře 
            a pro radost si zahrát. Finále je svátkem, který si všichni užívají naplno.
            A pivečko, klobásky k této atmosféře neodmyslitelně patří.
Táta:    MVL nesleduji. Pouze, když hraje manželka za Jaruni.

Sportovali jste/sportujete? Případně jaký sport Vás baví?

Máma:  Jako malá holka jsem taky začínala s volejbalem. S příchodem prvního syna
             jsem hrát přestala. Po 16 letech jsem se k tomuto sportu opět vrátila a beru  jej
             jako příjemný relax. Ráda sleduji i jiné sporty, např. tenis.  Jinak nejvíc 
             společně „sportujeme“ okolo domku, kolem kterého je stále co dělat.
Táta:     Aktivně jsem nikdy žádný sport neprovozoval. Jako teenager jsem velmi rád
             jezdil na kole a několikrát si vyrazil na vysokohorskou túru. Rád se ve
             volných chvílích věnuji všeobecně oblíbenému sportu „gaučingu“.
            

Co by podle Vás Petr v tréninku ještě potřeboval?

Máma:  Stále je co zlepšovat. Techniku, pohyb na hřišti. Potřeboval by mít větší sílu
             v rukách a nohách.
Táta:     Vyrůst. Aspoň 20 centimetrů.

Jaký je Petr, co se týče tréninku a volejbalu vůbec? Museli jste ho někdy „nutit“, aby chodil, měl tendence typu „mně se dneska nechce, já nikam nepůjdu“? Nebo je to spíše opačný typ, že volejbalu podřizuje vše (i třeba školu a domácí povinnosti)?

Máma: K tréninkům přistupuje zodpovědně.
Táta:    Volejbal ho baví, tak se snaží na tréninky chodit pravidelně.

Omezili jste někdy volejbal synovi za nějakou nepřístojnost nebo dokázali by jste něco takového udělat?

Máma: Jestli si vzpomínám, tak se to stalo jen jednou, ale to už jsem neměla jinou
            „páku“. Nakonec jsem toho sama litovala.
Táta :   Ještě jsem to neudělal, protože to zatím nebylo potřeba. 

Jaký je pohled na trenéry a celkové dění ve volejbalovém oddíle Svitavy?

Máma:  Myslím, že odvádí dobrou práci. To je možno pozorovat i na respektu
             chlapců i dívek vůči trenérům. Sama je obdivuji za obětavost a hlavně
             trpělivost, kterou se svými svěřenci mají.
            
Táta:     Musím obdivovat, kolik volného času volejbalu věnují – tréninky, zápasy,
             soustředění, kempy.

A jaké má Petr doma povinnosti (myšleno domácí práce)?

Máma:   Vysává, odnáší odpadky, vyklízí myčku.
 Táta:     Vysává, odnáší odpadky, vyklízí myčku (vždy s úsměvem).
Brácha:  Otravovat bráchu.

Co prozradíte na svého zdárného synka z jeho soukromí?

Máma:  Je to knihomol. Má běžně rozečtených 5 i více knih. Když dostane na Vánoce
             3 knihy, 27. prosince už nemá co číst.
Táta:     Soukromí je pro něj velmi důležité, rád se zavře v pokoji a čte si nebo
             poslouchá CD.

Kam ve Svitavách rádi zajdete např. kde se dobře vaří a kde točí nejlepší pivo?

Máma:  Já si ráda, ale ne často, zajdu do „Fabriky“ na horké maliny. 
Táta:    Vyloženě „na pivo“ ve Svitavách nechodím, ale rádi posedíme u dobré večeře
             třeba „U zvonečku“. Je tam terasa a hlavně část restaurace pro nekuřáky.

Teď zde můžete cokoliv vzkázat našim(a zároveň i Vašim) čtenářům.

Máma:  Zdravíme všechny příznivce a nadšence svitavského volejbalu.
             Už se na všechny těšíme 24. 6. na Hale.