Jeli jsme společně (volantu se drží Elvis) dobře pořídit do Litomyšle na volejbal. Hodiny ukazovaly devět a hráli jsme s Ústím. Na začátku zlatě hrajeme lest za lstí. Je to síla. Vedeme 11:5. Ale nedíváme se na soupeře že začal být při chuti, hraje dobře a my hodně prohráváme. Ústí o dva roky starší než my hraje úskočně a u nás je to špatné. Vše je pryč! Aspoň že přišla pěkná děvčata, ale nejsou správný nápady na návrhy do hlavy.
Na zápas s Litomyšlí se jdu projít ven a zapálit si cigaretu. Každý z hlavy: „Všemu rozumíme!“ Naši od začátku přehazují míč a dělají si legraci. Obehraní musíme puknout. Poslední zápas je hraný s Chocní. Jdu si sednout a nemám sílu volat do hřiště o tom, že jsme k smíchu a že se nemáme bát. Vše se mě nelíbí a málem umírám. Hrajeme hloupě. Konec. Padáme pryč a loučíme se. Klukům je to jedno.
Jdu domů a kamarád mě vytahuje na pivo. Vypiji pivo, okoštuji cigaretu a odcházím. Přičísnu si knír a jdu se podívat do restaurace, kde se jde po schodech dolů. Spěchám do postele a rychle usínám. Ráno jdu pracovat do zaměstnání.