Pachatel se vrací na místo činu neb první den v Bělěhradě!

Vyjíždíme s odbíjejícím polednem ve dvojici Tygr a Drak (Elvis) na Finále Světové ligy do Bělehradu. Před polednem skáčeme do vyladěného auta od nejmenovaného dvorního servismana, jehož jméno připomíná klasický nástroj dřevorubce (díkas Petře, v kiosku na Mixech 8.8.se "vyrovnáme").
Cesta ubíhá dle pravidel, takže nejhůře se jelo ze Svitav do Brna, a pak už to jde. Malý incident s dobrým koncem se odehrál na dálnici vedle Hustopeče. Předjíždí nás novější auto ze Škodových závodů. Na střeše veze tři horská kola. V klepající se dálnici a nárazovém větru se jedno kolo uvolňuje a padá na silnici před nás. Pružný rám, kynetika a hybnost dělají své. Jdeme ze stotřiceti na sedmdesát a skotačící kolo se naštěstí odporoučí ve značně barokním tvaru ke krajnici. Bohužel rodinka před námi v aute uvidí Pálavu stylem: dva na kole a jeden pěšky.
V autě plánujeme, co vše chceme v hlavním městě Srbska vidět a ani si nevšimneme, že předem nakoupené dálniční známky má Elvis stále ještě v ledvince. Tygr je lepí za jízdy na přední sklo okolo kalamitně zničených lesů před Bratislavou. Zanedlouho nás vítá Budapešť a nám nedá, než se do dalšího města na Dunaji mrknout přímo do centra. Dojem z vyšperkovaného nábřeží, kazí jen okolní teplota. Je 37,5?C! Jelikož Elvis jezdí vždy bez mapy a spoléhá se na svůj neomylný instinkt, využíváme pomoc rodilého budapešťana a jedeme za ním. Maže to přes křižovatky jako kdyby to auto ukrad. Oranžovou na semafórech nevnímám a ke konci už jedeme, na jak říkají pražáci, fest "dlouhou" červenou.
Maďarská dálnice je skvělá. Jen se moc nechce na značení objevit slovo Beograd. Zbylé nápisy jsou celkem legrační. Přijíždíme na vytoužený přechod. Zde jsem myšlenkama zase před 20-ti lety. Fronta aut, počůrané příkopy, předjíždějící se spolučekatelé na odbavení. Nepopojedeš-li při dvou a půl metru dlouhém posunutí štrůdlu, z vedlejší nohavice startuje auto před Tebe. Promíjím. Je to ženská! Celníci jsou jako tenkrát: neumí Búúú, mají hromadu času a nakonec si musím sundat i brýle. Fuj!
Jedeme Srbskem. Zde je zajímavé, že po zaplacení mýtného se dvouproudová silnice měni jen v kvalitě. Přibyly pasti na medvědy a jedna radarová kontrola. Není se na co dívat, protože podél cesty je pouze řádně prohnojená kukuřice a zavoni jeden veliký pivovar.
Po vjezdu do city se znovu blejskne Elvův instinkt. Staženým okýnkem se na křižovatce zeptá šoféra MHD, kde je Studenskij Grad. Je to na třetích světlech doleva. Zde jde vše jako na drátku a pachatel, co zde na ME před čtyřmi lety prováděl v sestavě Máza, Robin, Dědek a Elva sociologický průzkum, bydlí na téměř na stejném pokoji jako tehdy. Změna je jen v recepci. Chybí měnička peněz a tak nás taxikář vozí všude možně, kde by se EU daly převexlovat na dináry. Vlastně nám udělal prohlídku Nového Bělehradu - Beogradská Aréna, mešita, Papundekl Grad(zde žije asi 200 lidi národnostních menšin ze statu bývalé Jugoslávie, kde se to nějak nepovedlo) Vzal si o třetinu méně, než bylo na taxametru. Zastavil nám na přání u lidové restaurace 3K, kde jsme při poslední návštěvě Bělehradu jedli také. Žízeň nebyla hrozná, ale příšerná! Vysušený řidič, velitel vozu a novinář v jedné osobě musel chroustnout čtyři "jeleny". Všude kolem voněla cibule a z okýnka se naculovala malá paní, specialistka na pleskavicu! No to je něco pro člověka, který rád vaří! Objednali jsme si tzv.domací. Ingrediens si diktujete sami dle chuti, a tak jsme tam nechali kromě luku nandat něco, za co by nás v Pulb Fiction zabili. Veškeré firmy vyrábějící hambáče se mohou jít bodnout - tohle je taková dobrota, že se mě o ní bude v noci zdát!
Při půlnoční procházce na kutě jsme se zasmáli u skupiny totálně opilých dělníků, jež malovali vodorovné a přerušované čáry na silnici. Teď je čekala zebra na křižovatce. Troubili do tichého sídliště na výstražné kužely jako na trumpety. Byli fakt našrot. Tak se ráno těšíme, až uvidíme výtvory na silnici. Necháme se překvapit, třeba nás bude čekat šerosvit vlamského umění - dobrou noc!

 Akreditace

Půlnoční pleskavica