A o koho že se to vlastně jedná??? :)

Mnozí ji jistě často potkáváte na různých volejbalových akcích. Podobou i herním projevem nezapře svojí mamku - Ilonu "Langerovou"  Snášilovou, trenérku družstva žen A.

Jméno: Eva Langerová
Post: Blokařka
Ročník narození: 1991
Výška: 181 cm

Jaké byly tvé volejbalové začátky (kdy, kde, trenér)?

Volejbalové začátky jsem prožila ve Francii, kde jsem od narození žila s rodiči. Velkým sportovním vzorem pro mě byla odmalička moje máma, reprezentantka a mistryně ČR ve volejbale s Královopolskou Brno. Máma hrála ve Francii prvoligový volejbal v Brossolette Olympique Rémois a později v Marcq en Baroeul, kde byla i trenérkou. Do dneška si pamatuji, že jsme s tátou nevynechali jediný zápas a málokterý trénink a celý ten kolotoč jsme prožívali s ní.

Ale nakonec to dopadlo tak, že jsem ve Francii začala hrát tenis a na volejbal chodila pouze do přípravek. Moje „tenisová kariéra“ zpočátku vypadala velice slibně, protože jsem se už jako malý prcek dostala do různých regionálních výběrů a tenis se pomalu stával každodenní sportovní aktivitou.

Po návratu do České republiky jsem neměla možnost dále pokračovat, a tak jsem výkonnostní sport odložila na vedlejší kolej. Bylo mi jedenáct let, když jsem stála před rozhodnutím přejít do Olomouce na sportovní ZŠ s volejbalovou specializací. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, když jsme s tátou dojeli na volejbalové soustředění olomouckých volejbalistek na Pastvinách a já viděla spousty holek od těch nejmladších až po nejstarší jak jsou od antuky celé podřené, jak tam makají až do posledních sil a pár trenérů, co nad nimi stáli a nespokojeně pokřikovali. Tatínek prohlásil: „Nedovedu si představit, že bys byla někdy jednou z nich!“ Nicméně jsem v mých jedenácti letech začala navštěvovat volejbalovou „základku.“ Prvními trenéry byli Papcun, Schiller a Lón, kteří mě v žačkách naučili základům volejbalu. Ale pro mě nejdůležitější byli později trenéři Prycl a Patsch, s kterými jsem strávila následujících osm let.

Od patnácti let jsem dostala možnost hrát extraligu kadetek pod vedením trenéra Patsche. Začátky byly velmi těžké – byla jsem nejmladší a chyběly mi především zkušenosti. Ale protože jsme se spoluhráčkami vytvořily opravdový tým a na hřišti dokázaly bojovat o každý míč, dosahovaly jsme úspěchů. A tohle všechno za tu dřinu stálo.

Vývoj volejbalové osobnosti vzhledem k postům (co bylo nejoblíbenější)?

Nevětší sen byl vždy stát se nahrávačkou. Mé přání nebylo naplněno – v olomouckých  žačkách nebyla žádná „bomberka“ a tak jsem už od mých volejbalových začátků byla na bloku, a to mi zůstalo dodnes. Ale přiznávám, že jsem toho nikdy nelitovala, protože mi blok přijde jako nejzábavnější post. Blokařka má v průběhu hry pořád co dělat, nemůže se flákat - a to je to, co mě na tomto postu baví. Na jiném postu bych se asi unudila.

Tvůj největší sportovní úspěch?

Těžko říct… Možná 1. místo na mezinárodním turnaji žen s SK UP Olomouc v Itálii 2006, 1. místo na mezinárodním turnaji žen v plážovém volejbale s SK UP Olomouc v Itálii 2006, 4. místo v celorepublikovém přeboru extraligy kadetek 2007–2008, 1. místo v mezinárodním víceboji Challenge Européen v Remis, Francie, s družstvem AK Olomouc 2003. Ale jako největší úspěch beru hlavně to, že jsem dostala možnost zahrát si nejvyšší soutěž v republice, a to je obrovská zkušenost.

Většina volejbalových trenérů tvrdí, že nejdůležitější člověk na hřišti je nahrávačka. Podle mě je to částečně pravda – je to mozek celého družstva, hráčka, která „tvoří hru“. Poznala jsem však mnoho družstev, kde je skvělá nahrávačka, a prohrávají, nebo jim to zkrátka volejbalově nejde. Volejbal je týmová hra a tak si myslím, že to není o tom, kdo je na hřišti nejdůležitější. Podle mého je podstatné, aby družstvo bylo především kompaktním týmem. Volejbal není jen o základní šestce. I maskot, nebo ti kteří jsou na lavičce a nosí celou sezónu pití, jsou součástí týmu a jsou neméně důležití. Když je jednolitý tým a hráčky věří jedna druhé, dá se porazit i mistr světa!

V dnešní době je úroveň volejbalu velmi vyrovnaná, a vyhrává ten, kdo chce vyhrát víc. Tak lze také poznat družstvo, které je opravdovým týmem. Domnívám se, že právě tuto skutečnost si poměrně málo hráček ale i trenérů uvědomuje.

Co bys označila za svoji největší přednost a naopak slabinu?

Už v žačkách mi trenér vytýkal, jak se tvářím při hře. Když jsem udělala chybu, tak jsem nad ní začala přemýšlet a u toho jsem se tvářila jako kakabus. Škodilo to celému družstvu, ale hlavně mně, protože jsem se většinou přestala soustředit na hru. Vůbec jsem si neuvědomovala jak se tvářím a hlavně jsem neměla ponětí, jak to škodí hře. Teď už nad chybou moc nepřemýšlím a hraji dál, ale někdy mě něco strašlivě vytočí a toho naštvaného obličeje se prostě nejde zbavit. Naopak mou největší předností je myslím to, že je mě na hřišti stále slyšet, a že dokáži povzbudit tým k lepšímu výkonu.

Jaké tréninkové cvičení tě nejvíce baví a které bys naopak nejradši zrušila?
Nemám oblíbená, ale ani neoblíbená cvičení. Náš trenér v Olomouci měl tyto věci pokaždé velmi dobře propracované, tak aby nás to bavilo a hlavně, aby nám to co nejvíc dalo. Samozřejmě, že jsou dny, kdy mě cvičení nebaví, a tak je dělám napůl. Za čas se cvičení opakují a já je kupodivu dělám s radostí. Protože jsem blokařka, baví mě nejvíce cvičení na souhru s nahrávačkou – všeobecně spíše herní cvičení.

JINÉ
Oblíbená hudba?

Nemám přímo vyhraněný typ hudby, kterou poslouchám. Písnička se mi prostě buď líbí, nebo ne. A tak je to i se zpěváky, zpěvačkami nebo kapelami.

Jaký se ti líbí kluci/holky?

Vždy se směju, když na tuto otázku holky odpovídají, že to musí být blonďák s modrýma očima atd. Já to tak neříkám, mě musí kluk něčím zaujmout. Každý kluk byl vždy v něčem jiný.

Provozuješ i jinou sportovní činnost než volejbal (jakou)?

Jasně, že ano. Oba rodiče byli vrcholoví sportovci, takže to ani jinak nešlo. Odmalička mě máma i táta vedli k tomu, abych byla ve sportu všestranná. Ráda si jdu zaběhat, do posilovny nebo na kolečkové brusle, kolo. Ale nejvíc mě asi baví míčové sporty – tenis a squash, plavání, v zimě lyžování. Jediné sportovní odvětví, ke kterému jsem nenašla vztah, je gymnastika. S tím ani rodiče prostě nic nenadělají!

Jaké téma jsme vynechali, a ty bys o něm ráda pohovořila?

♥ Můj kamarád – míč ♥
♥ Můj domov – hřiště ♥
♥ Moje radost – esoo ♥
♥ Moje bolest – prohra ♥
♥ Můj svět – volejbal ♥

Nedávno jsem těchto šest odrážek našla na facebooku, na profilu mé spoluhráčky. Když jsem šla do Olomouce, nevěděla jsem, co mě tam čeká. Bylo to osm let dřiny, slz, propocených triček, bolesti, smutku, proher, ale taky radosti, smíchu, bojování, vítězství, poznávání nových přátel a společné chvíle s nimi. Nikdy nebudu litovat, protože za tu dobu jsem si kolikrát sáhla na dno, ale také na relativní vrchol.

Dělá-li člověk vrcholový sport, musí hodně věcí obětovat, ať jsou to rodina, škola, kamarádi, nemůže si zajít o víkendu na mejdan. Začnete si uvědomovat, které věci nebo chvíle jsou pro vás důležité a vážíte si jich a užíváte si je. Sport vás naučí a dá vám do života zkušenosti, které nemůžete nabrat nikde jinde.

Chtěla bych poděkovat rodičům, že mi dali tu šanci a přivedli mě na cestu sportu, resp. vrcholového sportu, a byli mi po celou dobu oporou. Oba byli a jsou dodnes mé vzory a nesmírně si jich vážím.

OTÁZKY JEN PRO TEBE
Akorát se chystáš na tzv. zkoušku dospělosti, z jakých předmětů maturuješ?

Maturuji z českého jazyka, španělského jazyka, zeměpisu a ZSV (základy společenské výchovy). Poslední rok na střední škole mi utekl jako voda. Ano, už se to pomalu blíží a já, a hlavně maminka, začínáme být pořádně nervózní.

Dovolím si malou radu všem těm, které za rok maturita čeká – nic neodkládejte, nepodceňujte, protože čas v maturitním ročníku neskutečně pádí…!.

Zvládnu-li maturitu, mám v plánu zamířit na tři měsíce pracovat do ciziny. Minulý rok se mi to nepovedlo, tak na tom chci zapracovat. Potřebuji to hlavně kvůli zdokonalení jazyka. A myslím si, že pobyt v zahraničí člověka posílí v mnoha směrech.

Určitě chci studovat. Poslala jsem několik přihlášek na VŠ a mým největším přáním je dostat se do Brna na žurnalistiku a mediální komunikaci s francouzštinou. Je to můj sen už pár let a chci jít tvrdě za ním.:)

Je možné, že tě uvidíme v budoucnu ve svitavském dresu (jaké jsou tvoje budoucí volejbalové plány)?

Možné je všechno. Ve Svitavách se mi líbí a svitavský volejbal mně přirostl k srdíčku – zdejší volejbalový klub je taková větší rodinka. To mi v Olomouci hodně chybělo. Pomoci holkám v soutěži jsem chtěla už tento rok, ale stále jsem se nemohla rozhodnout… a potom už bylo pozdě! Je velká škoda, že družstvo žen sestoupilo, myslím si, že Svitavy mají na to hrát vyšší soutěž.

Budu-li hrát ve Svitavách je otevřená věc. Teď jsem se rozhodla věnovat se co nejvíc škole a také rodině. Bude také záležet, dostanu-li se na VŠ. Uvidíme… :)