35 + 2 !!!

Jednou do roka se dohodnu s Petrem Sezemským na nějakém výletu za volejbalem. On jede pracovně a já jsem turista, divák a závaží v autě. Ve Zlíně hrály České Budějovice čtvrtfinále Českého poháru dospělých. Tentokráte, že s námi pojede také Sekki. Něco drůbežího jsem napekl, Sekeráš koupil tramín červený na cestu plus nějaké olivy, aby vše klouzalo do krku a ne abychom se klouzali po silnici.

A už se ve čvtrtek o prázdninách jelo. Musíme poděkovat našemu trenérovi Meldovi, který si vzal trenál za nás. Snad ho ta účast 12 kusů nestrhla. Cesta ubíhala a my si pokecali. Museli jsme splnit ještě jeden úkol. Zastavit se v Hošťáklové, aby věděli, že na ně pořád myslíme a také bylo třeba předat novoroční lahvinky vína pro přátele. Po cestě jsem byl překvapený z množství sněhu na Hostýnských vrších. Cesta v lesích od Bystřice byla sice řádně sypaná, ale samej led. Od Trojáku vykukující Hošťálková byla pro pravidelného návštěvníka letních soustředění k nepoznání. Jsem zvyklý na třicetistupňová vedra, tetelící se vzduch nad silnicí a vzrušující kalhotky pobíhajících děvčat! Teď venku nevidím ani živáčka, stadion a kurty pod sněhem, chalupa č. 496 opuštěná.

S Igorem Leckešim a místostarostkou Janičkou Plevovou jsem byl dohodnutý na krátké návštěvě a předání dárku. Jsou to dva lidé, kteří pro nás svitaváky dělají v Hošti nejvíce. Když něco potřebujeme, tak je naše přání vyslyšeno, anebo již předem splněno. Jenom mně bylo divné, že Igor volal, prý máme zastavit u obecní hospody. Samozřejmě tam byla nachystána celá honorace všech našich známých: starosta Petr Laštovica, již jmenovaná Jana Plevová, Monika a Igor, Darinka a Dušan Galikovi, Věrka, Lucka a Petr Gajdošovi. No přivítání jako kdyby jsme vrátili z třicetileté války. Petr dostal lahev vína a já dostal knihu o obci se slovy, že budu při příští návštěvě přezkoušen. Tak to se budu muset hodně nadrtit. O soustředěních bývají dlouhé večery a otázek se dá vymyslet mnoho.

Dali jsme si dvě rychlá pivka, šofér kafíčko. Domácí to za nás "zatáhli" jako za bezdomovce a my museli spěchat na čtvrtfinále. Macek tam jel přece pracovně. Loučení bylo dojemné, ale my už museli mazat. Slibovali jsme si navzájem, že už se za pouhých 1/2 roku zase uvidíme.

V restauraci volejbalové haly jsme padli ke stolku Zapiho a Toma Fily dopíjející startovací kávičku. Pár zdvořilostních vět a oni museli na rozcvičku. No to není jako u našich ogárků, jež si protáhnou prsty už by nejraději chtěli hrát. Tady se to bere opravdu poctivě. Jen jsem byl udiven odpovědi Zapiho na můj dotaz na dcerku Nelu, že už jí je dva a půl roku?! Nějak to zase uteklo, když se narodila on musel mastit ve Svitavách za nároďák.

Volejbal byl celkem bída. Budějkám stačil jeden set pro vítězství ve dvou zápasech a postup do semifinále. To se stalo hned prvním setem a pak to bylo jen na odehrání zápasu. Co bylo mnohem horší, bylo publikum. Schválně jsem si dal práci a napočítal 35 lidí plus nás dva se Sekim. Navíc ve Zlíně není zvykem fandit. Tak si dovedete atmosféru představit. V hale byla zima, že jsem musel jít koupit pro nás dva přespolní diváky místo piva horkou kávu. Borec obsluhující u kiosku v hale normálně z dlouhé chvíle kouřil. Museli jsme se tomu smát. Volejbal byl k pláči stejně jako plačtivé rady trenéra Zlína při tajmech.

Aspoň něco veselého na konec. V restauraci jsem prohlédl nápojový lístek a bylo jasné, že budeme pokračovat ve vinných produktech. "Máte všechno?" zněl dotaz k obsluze. Přikývnutí, jako že ano. První objednávka pro nepřítomnost tramínu neprošla. Nedostali jsme ani rýnský ryzlink a to už se slovy: "Nic od ´habánů´ nemáme." Potřetí se vrátil s prázdnou a tak jsem s ním do skladu poslal Sekiho a ten se samozřejmě s požadovanou lahví roséčka vrátil. No normálně Mongolsko ...