Natěšeni z bojovného postupu z kvalifikace do Českého poháru žáků cestovali naši Ďáblové do České Lípy na první kolo. Muselo se vyjet v sobotu za brzkých ranních hodin neboť meteorologové hlásili námrazu na silnicích a v televizi silničáři strašili více jak čerti na Mikuláše. Zapůjčená dodávka z Městečka Trnávky od Elvisova spolužáka jela tichounce a bylo v ní i více místa než autě, na které jsme zvyklí. Snad proto zanedlouho vnitřek vypadal jako na hradě s Šípkovou Růženkou, kam princ teprve dorazí. Ogárci si na chvilenku ducli a šofér měl klid a nemusel odpovídat na otázky Varla Frišteského: „Kdy už tam budeme?“
 
I se zastávkou na startovací kávu jsme školu Lada našli za dvě a půl hodiny. V ní na nás čekaly dvě tělocvičny s nízkým stropem a dost těsnými rozměry okolo hřišť. Šatnu jsme sdíleli s družstvem Zlína a první zápas dle rozpisu vycházel na domácí Českou Lípu. Tento zápas jsme sice prohráli dva nula, ale v koncovkách nám chyběly tři a dva body. Naši kluci převedli asi nejlepší volejbal, co jsem za jejich kariéru viděl. Rozhodčí byl sice starý pán, ale měl vše pod kontrolou a rozhodoval velice přesně. Po jednozápasové pauze následoval nejtěžší soupeř, který vlastně do této skupiny nepatří a tím je ČZU Praha A. Zde jsme uhráli 16 a 14 bodů, i když jsme začátky obou setů vedli. Tady není co vymýšlet. Jsou to vysocí a vyhraní kluci s pestrou hrou. Kandidáti na vítězství v poháru.
 
Dále přišla na řadu ŠSK Demlova Jihlava. Zde vyhráváme v třetím setu rozdílem dvou bodů. To už coacha píchá chvílemi u srdce a bolí jej břicho z nervózy. Jsme jako na moři, jednou dole - jednou nahoře. Píská nás rozhodčí ve věku 76 let (mimochodem odpískal oba dva dny v tahu, bez vystřídání na jednom empire – smekám, ač klobouk nenosím!). Jenže svými nepřesnými rozhodnutími přilévá olej do ohně. Asi třikrát jej opravuji a on na moje požadavky dá. Mám pocit, že úvodní výhru ze stolu shrabuji pro sebe! 

Před zápasem proti VK Ervěnice si na uklidnění půjčuji od nějakého diváka psa bígla a jdu se s ním projít po škole. Pes je to hodný, ale k mému překvapení jej ředitel nemá rád. Vždyť vočůral všechy dveře kabinetů, a ani fyzikální nevynechal?! Soupeř se dle znaleckého oka jeví nejslabší ze všech, ale tabulka na chodbě říká, že ještě neprohrál ani jeden zápas. Hrajeme tragicky, Medvědovi je blbě, neprodáváme natrénované a z množství nevynucených chyb si soupeř odnáší náš skalp, jako bychom zapomněli co umíme a pro co tady hrajeme. V šatnách přichází morová rána. Dozvídáme se, že dva hráči Lípy si vyvalili kotníky. To znamená, že my s tímto týmem máme prohru a ostatní teď na nich naberou body. Tabulka je zamotaná jak Maďar v kukuřici. 

Na poslední zápas dne s ČZU Praha B sbírám poslední vědomosti pro nahecování z kaučování, které jsem kdy slyšel a zkusil. Kluci ví, že musí vyhrát jinak jdeme do kopru. Hrajeme tak strašně, že je mně na zvracení. Tělocvična je čistá, tak šavli držím za zuby. Co za nimi nejde udržet jsou vulgarismy, jež se derou z mého nitra po chybách, na kterých jsme se o tajmech domluvili, že dělat nebudeme. Soupeř má armádu na vystřídání. Využívá každého zaváhání a v radovačce mu pomáhá nehrající áčko. S vypětím všech sil vítězíme 2:0 a ze mne je hromádka ouhrabků. Cigáro v čuni se mně klepe jako Alanu Delonovi, když mu mají za chvilku useknout hlavu na gilotýně.

Jdeme se ubytovat na hotel. Ten překvapuje čistotou, televizí na pokojích, dobrým jídlem a pohodovou obsluhou. Po večeři mají kluci volno a jdou se projít ven. Únava z celého dne, cestování a nového prostředí je brzy vrací nazpět. Pro Elvise mají odměnu za starání. Dostává dárek v jehož obsahu se skrývá kupa čerstvých zákusků. Překvapeně děkuje a přeci jen glycidovou bombu přenechává vydudaným hráčům. Dan to komentuje slovy: “Vždyť jsem ti to říkal vole, že mu máme koupit tlačenku!“ Ta by fakt k plzničce sekla, ale my co po páté hodině již nejíme se s tím vypořádáme na pohodu. V restauraci začíná hrát kapela všehochuť socdemrocku. Přiznám, že dle mého ucha již něco za svoji kariéru, dlouhou jak jejich vlasy, odehráli. Kecáme s trenéry o bolístkách volejbalu. Některé jsou velké a některé jsou ještě větší. Na mne to působí negativně a tak si sedám na bar s dvouma kusanama z SK Kometa Praha. Výborně se bavíme na úkor tancujících pitoreskních postav, co jim blikají kontrolky o přetaženém množství alkoholu v krvi. Dozvídám se z dotazu na slečnu Švihelovou o její průbojnosti v oddíle, a tak se nemusíme bát, že by se nám někdo ze Svitav někde v Praze ztratil. Raději jdu za včasu spát, protože se zábava uvolňuje a sám to znám, jak tyto nevinné seznamovací večírky končí. Ještě na chodbě slyším, jak se Heidy Janků musí načančat. 

Vsáváme brzy znovu nás překvapuje bohatost snídaně ve formě rautu, o kterou se starají ti stejní číšníci, jako večer o zábavu. Asi to budou nějací androidi, co nepotřebují spát a dobíjejí se nějak jinak. 

Ze zamotané tabulky nás definitivně může vytáhnout jedno vítězství. Hrajeme proti VSC Zlín. Čekám těžký zápas, ale vyhecovanost na okraj snesitelnosti jsem nečekal. První set vyhráváme 25:19. Tělocvična je plná nehrajících kluků z jiných měst a ti fandí nám! Začíná druhé dějství. Místo abychom na soupeře vlítli, dáváme mu šanci na zmátožení. Stále taháme za kratší konec. Přicházejí osudové chvíle zápasu. Soupeřův největší bijec má třikrát odpískán přešlap pod sítí. Je k tomu donucen našim dobrým podáním, které soupeř zvedne jen nad sebe a nahrávka pak letí ze zadu diagonálně ke kůlu a on to nemůže nikdy stihnout. Z jeho strany je to nebezpečná hra. Upozorňuji jej, ale jeho slova vůči mně jsou sbírkou na přesdržku! Vedle mne stojící ředitel školy mu říká od plic svoje. Dotyčný přešlapuje znovu a to se už náš blokující Onďas hroutí k zemi. Kotník je v pytli a ještě rozhodčí přiznává bod soupeři! Zvedám Ondru a nadávám viníkovi a střídám Dana. Minutu po zákroku stejný člověk dopadá na nohu Zoikiho. Stojím uprostřed hřiště a vynucuji aspoň nový balón. V tu chvíli netuším, že budeme proměňovat až šestý mečbol a skóre se zastaví na 31:29! Očekávám nějakou dohru ve společné šatně, ale dokonáno jest!
 
Pro povzbuzení mančaftu přijíždí z Práglu největší hooligans, rowdies a teď myslím dokonce ultras – Cápa. Není velký vzrůstem, ale zato duchem je největší. Zdárně pomáhá s posledním zápasem proti Kometě, co ještě nic nevyhrála. Jednoznačně jim nedáme šanci, jenže jen v prvním setu. Pak se vše otočí a Kometa hraje bez chyb a my jako by jsme už chtěli sedět dodávce na cestě domů. Snadno prohráváme i zkrácenou hru. Jediní trenéři mi podávají po zápase ruku a myslím, že je škoda, že se na dalším kole společně neuvidíme. 

Cesta domů je pomalejší, protože babičkám a dědečkům vyšili důchod a tak je jejich děti a vnoučci jeli o prašulky před vánocema skásnout! Vedle mne sedícímu Lordmišánkovi vypnuli proud jak v navigaci, tak v celé osobě. Chvilkama napodobuje houpacího bafánka, co se dával za zadní okno automobilů. Zbytek lidí je na šlupky únavou, ale cíl je splněn – NESESTOUPIT!