Osobnost, kterou všichni znáte, táhne oddíl již několik desítek let.  Dříve výborná hráčka, dnes trenérka, předsedkyně oddílu, schopný to manažer, nebojím se říct volejbalový fanatik... Jednoznačně nejdůležitější osoba pro vývoj našeho oddílu v nedávné minulosti, v současnosti i blízké budoucnosti.

Úvodem bych chtěla podotknout, že témat k rozhovoru by vydalo tak na pět pokračování, takže nebuďte, prosím, zklamaní, že to dnes jen tak pofackujeme ze všech stran :-)

Jméno: Marcela Sezemská
Ročník narození: 1948 (zhruba polovina minulého století)
Výška: 167 cm (Miuek se mi pořád posmívá, že jsem z celé rodiny nejmenší, chce mě přeměřovat, ale já trvám na svém = 167!!!)
Post: Nejdřív všechno, od dorostenecké ligy napořád nahrávačka

Družstvo (-a):  To fakt nevím, jak stručně popsat, protože v tom mě těžko někdo předstihnete.                           

Zkusím podle volejbalových věkových kategorií:
1. Mimina – začala jsem s „volejbalovou kariérou“ v 8 měsících - přivázaná i s kočárem k plotu směrem k mototechně.To abych se nepřevrátila a volejbaloví rodiče (Zdena a František Vymětalovi) aby měli aspoň chvíli klid na hru a trénování. Byla jsem tehdy jediné svitavské „volejbalové“ dítě. Tuto metodu jsem později s úspěchem přenesla na synka Petra (Mázu), jen on býval přivázaný k lavičce u „našeho“ hřiště u boudy – spíš tam pořád nějak visel. Kdo byl nejblíž, šel ho „spravit“.
2. Batolata – vedle šachty s hadicí jsem měla bednu s pískem, formičky, … Když mě někdo trefil a řvala jsem, musel si jít „viník“ se mnou  hrát. Většinou rychle pochopili, že je lepší mě netrefit. Taky to byla doba, kdy jsem začala být o víkendech v tzv.„střídavé péči“ - jednou jsem byla s mamkou a ženskýma, podruhé mě měli na starost táta a chlapi.
3. Přípravka – to už jsem si „pinkala“ o boudu, dávala servis spodem („bagr“ ještě nebyl) a pořád otravovala, aby mě vzali „velcí“ do hry. Na hřiště se ale konečně začala stahovat děcka z okolí, a tak jsme volejbal “zkoušeli“ společně. „Střídavá péče“ pokračovala, mamka hrála ligu, tak jsem samozřejmě chtěla jezdit raději s nimi – dál, do větších měst, vždy na dva dny.  
4. Žákyně – táta zašel na Myšárnu, kam jsem chodila, udělal nábor ve dvou třídách (to úplně stačilo!!!) a vzniklo první žákovské družstvo. Hrály jsme první soutěž, v oddíle se začalo „dělat“ s mládeží.
5. Dorostenky – KP, dorostenecká liga (dvoudenní „výlety“ na mistráky), turnaje – bezvadná parta, celé prázdniny kluci a holky na hřištích – no nádherný čas.
6. Ženy – hrála jsem aktivně v této kategorii zhruba 30 let – bez komentáře.
7. Jaruny – to už je současnost. Víc než přímo na hřišti jsme u boudy, nebo v boudě, rozvíjíme volejbalové teorie, trénujeme jiné, vaříme na soustředěních, taháme z ostatních peníze na příspěvky, zařizujeme, nadáváme, když je na hřištích binec. Nebojte se, taky to není špatné.

Mohla bys nám všem říct, co máš jako volejbalistka hráčka za sebou?
Hrála jsem především za náš oddíl – TJ Svitavy. V žákyních KP, v dorostenkách 1. ligu, v ženách KP I. třídy. Mimo Svitavy jsem hrála jen na vysoké a těsně po ní - 2. i 1. ligu. K tomu různé celostátní akce – Akademické mistrovství ČSSR, studentské mezinárodní turnaje, různé výběry a olympiády, …

Čeho si nejvíce ceníš ve své kariéře trenérky?
Tak především toho, že trénuji bez přestávky 38 let a že se nikomu nepodařilo mně to otrávit.  Dál - někteří z těch, které jsem trénovala, dnes už taky trénují. To je paráda. Hezky to napsala v rozhovoru Marcelka, potěšila mě.
Přivedla jsem ke sportu dost dětí a i když u volejbalu třeba nezůstaly, k něčemu jim to bylo – rozhodně.
Zavedla jsem v oddíle jako součást přípravy letní soustředění, nejdříve v Čenkovicích (poprvé 1972), později v Hošťálkové (od roku 1982). Dnes je to samozřejmost.
A konkrétní výsledky? Třeba účast na MČR žákyň, úspěch v ČP žákyň, postup žen do 2. ligy, individuální uplatnění některých hráček mimo oddíl, udržení ženských soutěží při několika populačních explozích, …

Čeho bys ještě ráda dosáhla na poli funkcionářském?
Nejraději ničeho. To bych měla času. Ale na svitavském volejbalu mi moc záleží a jsem proto ochotná pro něj dělat. Oddíl má nyní kolem 340 členů a to už je na zajišťování všeho potřebného pořádný kolos. Nejsem si jistá, že si to všichni uvědomují. Čím víc lidí se o to podělí, tím to bude lepší a jednodušší. Bylo by škoda, aby se někdo z těch, kdo pro oddíl dělá, „utavil“. Nedaří se nám třeba zatím víc zapojit rodiče, bývalé hráče, … No uvidíme.
 
Kdo z oddílu se ti v současnosti herně nejvíce líbí?
V oddíle máme hráčku, od které se mohou všechny i všichni ostatní něco naučit. Je to Renata Jelínková.

Z čeho máš za ty roky v oddíle největší radost a co je (bylo) pro tebe největším zklamáním?
„Za ty roky“ nemám jednu největší oddílovou radost, zato hodně velkých i malých. Nemám jedno největší oddílové zklamání a doufám, že ani nepřijde. Malých je dost. A pokud to mohu vzít osobně? Volejbal (a sport vůbec) zásadně ovlivňuje životní styl již třetí generaci naši rodiny (mým rodičům, mně i Petrovi a Katce). Vím, že rodiče toho nelitovali, já taky ne, tak doufám, že i Petrovi a Katce přinese život s volejbalem víc dobrého, než zlého.

Jaruni mají od loňska své družstvo, můžeme se těšit, že s nimi navážeš na svou úspěšnou kariéru v městské lize (kdo nevíte, Marcela hrála za družstvo Kongo po boku dalších volejbalových osobností)?

Čekám, čekám, čekám, kdy bude konečně vyhlášen konkurz na jednotlivé Jarunní týmy, a pořád nic!!! Tričko mám, trenýrky snad najdu, čínské kecičky za 35,- Kčs jsou sice připravené jako exponát do plánovaného svitavského volejbalového muzea (Mázův nápad), ale jednu sezónu na antuce by snad ještě vydržely. Nákolenky, ortézy, obinadla, náplasti, brufen, brýle, sponečky na afinku a gumičky na culíky, to vše už mám nachystané v igelitce. A Miuek slíbil, že mě vždycky odveze domů na dvoukoláku. Vše mám zajištěno, tak kde je problém???
Dodatek: Jó družstvo Konga - hvězdná sestava, hvězdné výkony, super výsledky. To byl, pane, nářez – na hřišti i mimo ně!

Mohla bys zhodnotit letošní sezónu družstva žen „A“? Splnily jste cíl?
Obhájily jsme v 2. lize loňské 5. místo a to je podle mě velký úspěch. Vzhledem k „pohybům“ ve družstvu jsem před sezónou byla ve vyhlašování cílů skromnější. Jsem moc ráda, že jsme umístění potvrdily, ale „klidný střed“ to nebyl ani náhodou. Jen nahlédněte, kdo a odkud byly naše soupeřky, jaké např. „nasávací hráčské možnosti“ jejich oddíly mají. Srovnatelné podmínky s námi má snad jen H. Brod. Ostatní jsou jinde z různých důvodů – extraligy, farmy, sportovní třídy, velká města, vysoké školy, … O to víc si úspěchu cením. K podrobnějšímu  hodnocení  a plánům se vraťme později.

Jak proběhla oslava konečného pátého místa?
Renča ji zajistila výborně a oslavy se snad nerozpitvávají, nebo jo?

Také ty jsi vycestovala a nějakou dobu pobývala v zahraničí. Můžeš nám říct, jak se ti ve Francii líbilo, jak ses tam dostala …?
Na VŠ jsem se přihlásila s kamarádkou na prázdninovou brigádu do Francie – na broskve. Připadalo mi lákavé cpát se broskvemi a ještě se podívat „ven“. Měly jsme zaplacenou jízdenku vlakem tam, zpět a 25 franků (jakýsi příděl na začátek). Z brigády sešlo, ale my jsme prostě do Francie odjely. Byl rok 1969 a to stačilo mávat českou vlaječkou - stopem jsme se dostaly všude, jídlo za hubičku, studentské ubytovny za pakatel. Několik dní jsme někde pomáhaly a pak jezdily, dokud nám peníze stačily. A znovu. Byly z toho neskutečné dva a půl měsíce v Paříži a na jihu Francie. Další dva roky už jsem tam jezdila “normálně“, hlídala jsem v rodině děti a pak cestovala. No a pak už to nešlo na Západ skoro vůbec.

Jaké téma jsme vynechali a ty bys o něm ráda pohovořila?
Žádné, jsem z toho hotová.

Co vzkážeš fanouškům svitavského volejbalu a čtenářům oddílových webových stránek?
Vyhlížíme Vás při mistrákách, na turnajích, na městské lize, u dospělých i třeba při minivolejbalu, v tělocvičnách i na antuce. A přiveďte další – fandy, hráče, nové adepty, …

Děkuji za rozhovor. Před námi jsou útočné naděje, příští týden nám o sobě něco prozradí David Pišín (Piškot).

Pavlína

Marcela udílí pokyny...

Marcela a radovačka...

Marcela - organizátor a fanoušek