Jedna ze čtyř "původních" Jarun (společně s pravou tchýňou Jarunou - Zdenou Brandejsovou, Marselou - Marcelou Sezemskou a Aničkou Němečkovou). Dříve hráčka, hospodářka oddílu, v současnosti v záloze - pomocná ruka při organizování oddílových akcí, hlavní pečovatelka o květinovou výzdobu na kurtech, o povrch mezi boudou a šatnami, o terasu v Hošťálkové (zejména po dešti), známá to "kuchta-cuchta" v páru s Brendy.....

Jméno: Hana Bělohlávková   (za svobodna Štrajtová, teď už svobodná nejsem),
Družstvo:   1958 - 1962           žákyně – KP,
                    1962 - 1966           dorostenky – KP, 1. liga,
                    1966 - 1977           ženy – KP II. třídy, KP I. třídy,
                    1977 - 1987           veteránky - turnaje,
                    asi 1990 - dosud   Jaruny,
Post: nejdřív všechno (všichni hráli všechno, posty se nespecializovaly), později         smečařka, když bylo potřeba, tak nahravačka,
Rok narození: 1947,
Výška: ve volejbalové kariéře 172, dnes už o něco míň.

Jaké byly tvé volejbalové začátky?
- kdy, kde, trenér,
    Jéžiši, to už je dávno!!! Pan Vymětal (Marcelin táta) zjistil, že už je potřeba s dcerkou něco dělat, tak přišel v září 1958 na Myšárnu udělat nábor. V její třídě moc neuspěl, zato v naší 6. A ano. Tak se vytvořil kádr prvního družstva žákyň ve Svitavách. Do této doby se s mládeží v oddíle systematicky nepracovalo. V oddíle byli jen dospělí, nebo skoro dospělí. Trénoval nás pan Vymětal, který přitom samozřejmě ještě hrál kraj mužů, pomáhal ženským, organizoval, …

- jak se trénovalo,   
    Soutěže se hrály jen venku (v našem areálu). Problém byla zimní příprava, protože ve Svitavách tělocvičny nebyly, no byly, ale ne na volejbal. Chodily jsme v zimě do staré tělocvičny na Obchodní akademii 2x týdně, ale pozor, všechni najednou!!! Rozpinkávaly jsme se v kroužku, celé družstvo jedním míčem, a jaké to bylo! Pak dospělí hráli a my jsme se kolem „placatily“, pinkaly o stěnu a podobně. Když nás později výjimečně některou vzali do hry, byla to obrovská pocta. Jak mládeže přibývalo, tréninky se samozřejmě rozdělily. To už jsme chodily na Střelnici (tu bývalou = zbořenou), kde se o sobotách a nedělích netopilo.
Trénovaly jsme např. v neděli ráno od 8 hodin, od pusy se nám kouřilo. Dvě musely do kostela, ty prostě chyběly, přes to nejel vlak. Rodiče byli neoblomní.
    Nejlepší byly prázdniny. To jsme byli na hřišti – společně s klukama – doslova každý den. Vždycky jsme nejdřív dohromady hráli, pak „jen tak“ na hřištích byli. Ale byli tam i chlapi a ženský. Volejbal, kytara, karty, kecy – to byly naše prázdniny.

- jak se hrálo,
    Soutěže se hrály systémem dvojzápasů – v sobotu odpoledne s jedním soupeřem, v neděli dopoledne s druhým, jinde. Potíž byla v tom, že se v sobotu dopoledne dělalo a my jsme chodily do školy. Když jsme jely ven, musel si vzít pan Vymětal dovolenou, oběhnout školy a omluvit nás. Obrovskou výhodu to mělo v tom, že jsme byly hodně spolu a užily jsme si akcí a zábavy nevídaně. To nám můžou současná družstva opravdu závidět.
    Jezdilo se veřejnými dopravními prostředky (auto měl málokdol!), takže např. do Lanškrouna jsme v neděli (hrálo se v 10 hod.) vyjížděly osobákem v 5:03 – to si pamatuju naprosto  přesně. Dvakrát jsme přestupovaly (Č.T. a Rudoltice), všude se čekalo, ale do 10:00 jsme to vždycky zvládly. Že jsme pak šly po zápase kolikrát z Lanškrouna do Rudoltic pěšky, to bylo normální.
    V období, kdy jsme byly žákyně a dorostenky, se hrálo „prstama“, bagr se v podstatě nepoužíval. Vzpomínám si, že až když jsme hrály dorosteneckou ligu, začalo se příjímat bagrem. Hrály jsme doma se Střešovicemi (vedl je věhlasný, ale nám hrozně protivný trenér Tobolka) a rozhodčí, taky protivný Pražák, nám všechny příjmy, hrané prstama, prostě písknul (dvoják, nedvoják). Úplně nás to rozhodilo a samozřejmě jsme to „ořvaly“. Holt bylo potřeba nám naznačit, že u nás „na dědině“ jsme volejbalově sto let za opicemi, zato oni, Pražáci, jsou in. Tehdy našeho trenéra Františka (Vymětal) málem odvezli s infarktem do špitálu, protože tak rychle jsme ještě nikdy neprohrály.
       
- soutěže,
    Ve všech věkových kategoriích jsem hrála krajské přebory, v dorostenkách 1. ligu.

- podmínky – hřiště, míče, dresy,
    Ve Svitavách byly vždycky dobré antukové kurty (starali se o ně vždy muži), soupeři nám je záviděli. Mnohde jsme ale hrály u soupeřek na škváře, písku nebo hrubě pomletých cihlách.
    Míče, to nevím, jestli mi vůbec budete věřit. V počátcích byly kožené, šněrovací, nejlepší byly Maďary a Poláky, to už bylo něco! Když jste se při odbití trefili na to šněrování, to opravdu bolelo. Před tréninkem se musely nakrémovat (krémem na boty), aby se nenapily. Bylo to tak, že trenér František měl všechny míče doma, před tréninkem je dal před dům na schodky, přišli kluci, nakrémovali je a odnesli na hřiště. Mohly začít tréninky.
    Na první velký celostátní turnaj ligových družstev, který jsme absolvovaly v roce 1962, jsme si donesly každá jiné černé tričko a přišily obrovská (asi fotbalová???) čísla aspoň na záda. Žádné dresy jsme do té doby neměly. Teprve v dorostenkách jsme první dresy dostaly.

Tvůj největší sportovní úspěch?
    V dorostenkách jsme si vybojovaly 1. ligu. Byly celkem 3 skupiny – Čechy, Morava, Slovensko. Hrály jsme českou skupinu a podívaly se třeba do Děčína, Liberce, Ústí nad Labem, samozřejmě k několika pražským družstvům. Zážitky z toho mám nepopsatelné. Po družstvu žen, které hrálo v 50. letech ligu, to byl ve svitavském volejbale druhý největší úspěch.

Kdo z oddílu se ti v současnosti herně nejvíce líbí?
    Nedokážu jmenovat jednu nebo jednoho. Dnes je oddíl velký, družstev v různých kategoriích je hodně a myslím, že jednoho hráče/hráčku nelze určit.

Jak vůbec vznikl název Jaruny?
    Jeli jsme na jedno z prvních soustředění do Hošťálkové (samozřejmě vlakem) a v televizi tehdy frčela jedna úspěšná rodinná scénka Šimka a Krampola. Vystupovala v ní žena Marsela a tchýňa Jaruna. Okamžitě jsme Marcele začaly říkat Marselo. Zdena Brandejsová byla tehdy jako jediná z nás taky tchýní, tak jsme z ní udělaly Jarunu. „Tak nějak“ se to v Hošťálkové zažilo a rázem jsme byly všechny Jaruny. A to už nám zůstalo.  Komentoval to tehdy vtipně Cipís (mladší Melda), který si všem ráno u snídaně stěžoval, že se vůbec nevyspal, protože „ty trhlý Jaruny se celou noc řehtaly jako pominutý“. No a Anička (Němečková), která toho moc nenamluví, prohlásila: „Jestli je pravda, že minuta smíchu prodlouží život o hodinu, tak nás budou muset umlátit lopatama“.

Z čeho máš za ty roky v oddíle největší radost a co je (bylo) pro tebe největším zklamáním?
    Jsem ráda, že jsem pořád součástí našeho volejbalu. Moc mě těší, když příjdu na hřiště a ta jsou plná volejbalových děcek, všude se hraje, na pískovišti se batolí už i naše vnoučata a děti těch mladších. O takové žákovské základně se nám ani nesnilo. Holt byla jiná volejbalová doba.
    Velké zklamání mám jen jedno a k tomu se vyjadřovat nebudu. Nakonec – za tolik let pouze jedno – to jde, ne?

Sama si tě pamatuju, jak jsi vypomáhala při trénování našeho „ročníku“. Dále jsi hrála a pro oddíl vykonávala činnost hospodářky.   
    Celé roky se mi na volejbale někdo věnoval. Měly jsme trenéry, zabezpečené soutěže, někdo s námi jezdil, všechno musel zorganizovat a ještě to s námi vydržet. Když jsem přestala aktivně hrát soutěže, cítila jsem povinnost alespoň částečně to vrátit. Samostatně jsem žádné družstvo netrénovala, ale u některých pomáhala. Dlouho jsem držela volejbalové finance a nikdy jsme nebyli na nule. To taky považuji za úspěch, jednoduché to rozhodně nebylo. A přála bych si, aby si každý v oddíle uvědomil, že i jemu se někdo věnoval nebo ještě věnuje a pokusil se, třeba i později, aspoň malý díl té péče splatit. Možností je hodně – můžete trénovat, dělat rozhodčí, pomáhat s organizováním akcí, činností oddílu, … Jen chtít!!!
   
Jak se na volejbal – výraznou životní náplň – dívá tvůj manžel?
    Karel – můj první manžel – hrál kdysi taky volejbal, jinak házenou a nakonec basketbal, tak co mohl říkat?!?! Jó a ten Karel, je pořád ještě můj první manžel a vypadá to, že už to tak zůstane. Ách jo!!!

V současnosti se s ostatníma Jaruškama scházíte na hřišti a jste po ruce vždy, když je třeba. Jinak už jen fandíš a máš i jiné záliby. Jaké?
    Protože už nás nechcete pustit na hřiště, z trucu jsme založily bowlingové družstvo Jaruny. Hrajeme městskou ligu a zatím ženeme úspěšně všechna družstva před sebou. Jó máme aspoň přehled. Ale lepšíme se, už jsme vyhrály jeden zápas (asi z dvaceti!!!)

Řekni nám nějakou „veselou příhodu z natáčení“.
Příhod je na celou knížku (tu určitě sepíšeme!!!), tak co vybrat?
    Třeba: S Lanškrounem to bylo vždycky na nože, ne jen teď, jak si mnozí myslíte. Na mistrák v dorostenkách přijely v roce 1963 k našemu úžasu i s trenérem Hainzlem na kolách. Byly skoro vyřízené, jen jak dojely. Ale zápas se táhl, trenéři se hádali s rozhodčím, atmosféra houstla. Bylo to 2:2 na sety a hrál se rozhodující pátý. Vedly jsme 12:9 (hrálo se se ztrátami do 15) a najednou lanškrounský trenér v úplném amoku odvolal hráčky z hřiště. Holky brečely, musely sednout na kola a odjet. To se odehrálo během chvilky a my jsme v úžasu, s otevřenýma pusama zůstaly čučet. Byl to jediný zápas za celé ty roky, který se nedohrál.
    Nebo: Ve stejném roce přijelo do Svitav ligové družstvo mužů z italské Parmy. Hráli tehdy nejvyšší italskou soutěž a do naší ČSSR se přijeli volejbal učit!!! To je, co??? Byla to událost, která Svitavy obrátila vzhůru nohama. Na mezinárodní utkání, které na našich hřištích sehráli,  přišlo víc jak 600 diváků. Soupeřem jim byli naši muži (Zd. Michálek, K. Klinger, J. Lidmila, J. Linhart), posíleni o chlapy z Ústí nad Orlicí, aby se pojistili. Naši vyhráli zcela hladce, to by dnes asi nehrozilo!!! Atmosféra byla úžasná, my jsme se od nich doslova neodlepily, všechny šíleně zamilované. Jižní typy, krasavci, jejda, jejda …. Když se k nim přiblížila nějaká nevolejbalová svitavská „krasavice“,  nemilosrdně jsme ji likvidovaly. Přijeli přece za námi, ne??? Korespondenci s nimi máme všechny schovanou a vzpomínky, ty vylíčíme až v avizované knížce.

Jaké téma jsme vynechali a ty bys o něm ráda pohovořila?
Počkejte v knížce!!!

Co vzkážeš fanouškům svitavského volejbalu a čtenářům oddílových webových stránek?
Vydržte u volejbalu aspoň tak dlouho jako já. Kdyby se čas vrátil, neměnila bych.

Dodatek:
Mám už nárok ledacos si nepamatovat, tak jsem si musela najít naše „kroniky“ a něco i vytáhnout z Marsely.

Děkujeme za rozhovor, příště si budeme "povídat" s Martinem Novákem (Ďábli).

Pavlína

Pohoda z Hošťálkové: pauza pro kuchty (vlevo Hana, vpravo Zdena) mezi sváčou a večeří, dohlíží na probíhající trénink.