V sobotu za příznivých lyžařských podmínek vyjelo naše "rudě" oděné komando do Ústí nad Orlicí za šestým kolem Krajského přeboru mladších žáků. Super připravený transportér s fungl novými zimními gumami se na sněhu ovládal jako jako by jej řídil létající Fin Häkkinen. Však tento stroj zná Elvis jako mistr Hanuš orloj na Staromáku. Po cestě byla vidět panoramata Čenkovic, sněhové jazyky a auta parkující v příkopech.

Jeli jsme pouze v šesti, protože od půlnoci omluvený Johy na záchodě stále telefonoval Neptunovi a prý hovořil i jeho řečí. Kryšpín měl zaracha a Kafe nevím co?! Nálada na palubě byla dobrá, jen jediný člen komanda se strachoval, aby stihl s děvčetem kino. 

Po příjezdu se kluci vrhli do rozcvičovačky. Trenér napsal mesič rodičům, aby se o svoje ratolesti nebáli. A tradične si šel koupit do sámošky tláču s dalamánky (už ho tam znají, ale o množstevní slevě nechtějí slyšet - příště koupím za 15 a odnesu si za 30,- však nemají oči všude). Začal první zápas proti v tabulce druhé Chocni. Komando hrálo jako kdyby si každý chtěl vyzkoušet hned na začátku dvě nevynucené chyby. Pohledy z hřiště donutily za stavu 8:16 v náš neprospěch Elvise k tajmu. Moc chválení to nebylo. A že kluci některá slova ze školy a od propadajících spolužáků znali, pochopili, že je potřeba zapnout na plný kotel. Stíhací jízda byla světová. Vyhráli jsme set 26:24 a byli rozpumpovaní na všechny péra! Druhý set byl malinka. Choceň byla tak poznamenaná prohrou, že měla co dělat, aby vyhrála v tajbrejku nad papírově nejslabší Českou Třebovou.

Po pauze nás čekalo domácí Ústí a zde jsme až do konce zkrácené hry tahali za kratší konec. Ještě 10:11 soupeř vedl, ale koncovka byla naše. Zde jsem viděl opravdu odhodlání vyhrát za cenu položeného života na palubovce a velikou radovačku při závěrečném hvizdu rozhodčího. Kéž by tato chvíle byla vtesána do paměti našich Venceremos navždy.

Poslední zápas s Českou Třebovou byla taková formalita s povinností vyhrát bez ztráty kytičky. Je vidět zlepšení každého soupeře, některé zákroky přivádějí trenéry v obdiv a kdo vydrží trénovat bude zajisté platným hráčem a také nebezpečným soupeřem. Od nás musím pochválit Jakuba, který se naučil poslouchat a dodržovat pokyny trenéra, Terku s jeho "číšníky" v exkluzivním provedení, Mirďase s nejmenší postavou na hřišti a největší ránou na podání, Dana, že se ve vypjatém tajbrejku nepřiznal k teči míče i kdyby ho mučili, Zoikiho za sice pomalé nohy, ale supr nahrávku a srovnávajícího se v sobě Sašenu.

Přicházely SMS o vítězstvích chlapů v Letohradu, proto slíbený výlet na fandění odpadl a jelo se spokojeně domu. V třebovském Tescu jsme se zastavili na odměnu ve formě mikulášského perníku pro každého. Vysmátí razili sněhem domů. Kapitán stihne v pohodě kino. I když z něj na konec vylezlo, že nejde s dívkou nýbrž se dvěma děvčaty najednou! Mám už houby paměť, ale něco se mele v hlavě, že to bylo u mě ve třinácti jinak. Snad mu ta Cesta do středu Země dopadla ...

"RUDÉ KOMANDO" - Terezka (kapoš), Zoiki (nahravač), Dan (nepřiznávač), Sašena (divočák), Jakub (salámista), Mirus (rychlonožka) - foto roztřesenou rukou z BlackBerry.