V sobotu 21. listopadu jsme měli na programu dvojzápas v hraničním městě Hronov. Čas ranního srazu byl pro některé mírně vražedný, ale naše houževnatá těla nemohlo nic podobného odrovnat. U našeho svatostánku jsme se sešli již v 6 hodin ráno, kvůli souběhu s první ligou žen byl první zápas v plánu na devátou hodinu a Hronov není tak úplně za rohem. Před odjezdem jsme si tak trochu připomněli trable z loňské sezony, když se nás na srazu objevilo pouze 9, z čehož bylo 7 hráčů a 2 trenéři. Z tohoto počtu bylo jasné jedno – dnes bez libera. Tato zpráva se asi nejméně líbila blokařům Jirkovi a Honzovi; na smeč nastoupili Mirek a Štěpán s kapitánskou páskou pod svojí oblíbenou šestkou, roli univerzála ztvárnil Filip a do konečného počtu zapadli 2 nahrávači Lukáš a Johy.

Na plac jsme vběhli s dostatečnou časovou rezervou a mohla začít naše klasická rozcvička, tentokrát dokonce v rytmu diska. Do prvního setu jsme nastoupili s Johym na náhře. Už od začátku se nám dařilo diktovat tempo hry a to především díky nespočtu nevynucených chyb soupeře, ale také díky naší precizní hře. Po vzoru hry v Chocni z úterka jsme si vytvořili velice pohodlný náskok a jako první dosáhli na hranici 25 bodů a zvítězili 25:15.

Nejinak tomu bylo i v setu druhém, kdy jsme domácí zatlačili ještě více a sadu získali rozdílem 13 bodů, tedy 25:12.

Vše naznačovalo tomu, že za necelou hodinku sfoukneme soupeře jako svíčku na narozeninovém dortu, avšak i přes důmyslné upozorňování našich mentorů, kteří nás už důvěrně znají několik let, se projevil klasický syndrom svitavských volejbalistů. Netrefená podání, smeče mimo kurt, nevykrytí po soupeřově bloku, špatná komunikace, nepřesné příjmy i nahrávky a rázem se hra vyrovnala, ba co víc, Hronov se dostal na koně. Ani přes změnu nahrávače na konci setu se nám nepodařilo navázat na skvělý začátek utkání a drama bylo započato, když domácí urvali třetí set v poměru 19:25.

Snažili jsme se hodit naprosto zbytečně ztracený set za hlavu, ale taková věc se mnohem snadněji říká, než provádí, a tak mohlo těch pár diváků v tělocvičně přihlížet neskutečně vyrovnanému setu, kde dlouhé výměny patřily nám, avšak znovu jsme na sebe navršili kupu chyb, které nás ve výsledku stály celý set. Ani ve čtvrtém setu jsme neuzavřeli zápas a nechali jej spadnout do tie-breaku. 23:25.

I přes celkové zlepšení naší hry jsme stále měli potíže s balóny zadarmo, absence libera se kolikrát prokázala jako rozhodující, i přes kvalitní výkon blokařů v zadních liniích naší bojové fronty. Hronovští kluci hnáni mohutným pokřikem nedočkavých žen, které se těšily na svůj zápas asi jako fanoušci Hunger Games na 19. listopad, se nabudili k závěrečnému útoku na nás i na body do tabulky.

Veškerá naše snaha nakonec přišla vniveč a obrat byl dokonán, ve vyčerpávající pětisetové bitvě jsme podlehli dle mého názoru slabšímu soupeři po tie-breaku 15:17.

VK Hronov 3:2 TJ Svitavy (-15, -12, 19, 23, 15)

Všichni jsme jen těžko hledali nějaké pozitivní věci na celém zápase. Pravdou je, že jsme utkání měli ve své moci a první dva sety byly totálně v naší režii.

Nejspíše se projevila ještě mírná nezkušenost našich mladických myslí, podcenění soupeře, tu a tam nějaké to nepřesné rozhodnutí sudího, které nás nezachovalo chladnými, a konečný výsledek byl na světě. Za bod jsme rádi, ale všech 9 zúčastněných se více než shodlo na tom, že jich mělo být o 2 více.

V pauze před druhým utkání si někteří z nás odpočali spánkem na kožené matraci, jiní zase byli zaujati hrou něžného pohlaví.

Do druhého zápasu jsme se opět rozcvičili s dostatečným hudebním doprovodem a asi nikoho nepřekvapí, že sestava se nezměnila. Ono když nejsou hráči, těžko se něco vymýšlí.

Posílení nejrůznějšími svačinkami a nápoji neznámého původu a obsahu jsme očekávali všechno možné, ale i přesto jsme byli mírně překvapení ze hry domácího celku. První set jako přes kopírku – skvěle trefovaný servis, za přesnost, kterou jsme měli na příjmu, by se nemohl stydět ani ruský odstřelovač za druhé světové války po desetiletém výcviku na Sibiři, nahrávky sehrané, že by se trojúhelníky AC Milánu a Barcelony mohly jít zahrabat, neuvěřitelná verva našich svěřenců, jež připomínali býky v madridské aréně, komunikace už nepřipomínala rozhovor manželského páru po dlouholetém soužití, všechna ozubená kolečka do sebe zapadala na výbornou a naše hodiny odbíjely čas na vítězství. První set jsme získali v naprosto stejném poměru jako dopoledne, tedy 25:15.

Nikdo nechtěl věřit tomu, že by se opakoval scénář z předchozího klání a koncentrace tedy byla rozhodujícím faktorem. Jiříkovy svačinky na lavičce uvolňovaly kromě slin v dutinách ústních všech okolo také atmosféru, což nám paradoxně pomohlo hrát mnohem soustředěněji. Po dlouhé době se nám dařilo stavět bloky, souhra dlouhodobých spoluhráčů vylezla na povrch, na hřišti jsme řvali jako oštěpaři po posledním hodu v olympijském finále, kdy společně se sportovcovým náčiním letí i jeho rameno, a nedovolili soupeři téměř vůbec nic.

I druhé dějství patřilo nám po výsledku 25:15.

Přišel onen kritický moment, kdy se mohlo celé utkání zvrtnout jako kotník hráče po dopadu na nohu jiné osoby, což by bylo dost možná asi i podobně bolestivé. Začátek třetí sady nebyl úplně učebnicový. Tu a tam uletěl nějaký příjem, některá náhra se také moc nepovedla, ale po prvním technickém oddychovém čase se hra zlomila se stejnou křehkostí jako slaná tyčinka od společnosti Bohemia. Naše hra se rozjela rychlostí nejmodernějšího superauta a při pohodlném náskoku už jsme ani nepomýšleli na to, že bychom mohli toto utkání ztratit. Jednou z nepatrných skvrnek na kvalitním výkonu byla ukázka „fair play“ jednoho nejmenovaného smečaře z domácího celku, kdy za stavu poměrně rozhodnutého, tedy 18:10 pro nás, se nepřiznal k evidentní teči a nevynechal ani vulgární reakci na našeho trenéra, který jeho provinění reklamoval a nabádal ho ke správnému zachování, ovšem gentlemanství ustoupilo evidentní frustraci z vývoje celého utkání a bod byl tedy neprávem
přisouzen Hronovu. S námi to ovšem nijak zvlášť nehnulo, kdy jako poslední hřebíček do pomyslné rakve doslova zatloukl Jirka neskutečným útokem ze středu, za který by se nemohli stydět ani hráči světové extratřídy. Poslední
kapka kalichu hořkosti pro hráče v oranžových dresech, kteří už jen rezignovali a nechali dospět utkání ke konci, který se nedal zvrátit. Výhra 25:16 a celkově
3:0 pro nás byla sladkou odměnou za skvělou týmovou práci.

VK Hronov 0:3 TJ Svitavy (-15, -15, -16)

Po celkovém zisku 4 bodů jsme se usadili před třítýdenní pauzou na děleném pátém místě 21 body po 14 utkáních. Znovu jsme dokázali, že nejenže chceme, ale také umíme hrát skvělý volejbal a že i přes výškový deficit většiny hráčů je naše hra na dost vysoké úrovni. Důležité je vzít si z toho všeho ponaučení – žádná výměna neskončila, dokud rozhodčí nefoukne do píšťalky, žádné utkání není u konce, dokud se neuhraje poslední balón. Za celý tým doufám, že to byla naše poslední lekce a pokud se dostaneme opět do podobné situace, tak už budeme velice dobře vědět, jak s ní naložit.

Jménem všech, kteří se jakkoliv podílejí na našem počínání v prvoligovém prostředí juniorské soutěže, bych rád všechny čtenáře, podporovatele sportu, příznivce hezkých kluků v akci a především fanoušky svitavského volejbalu pozval na další utkání této soutěže, konající se 12. prosince 2015, kdy se na domácí půdě postavíme tváří v tvář nikoliv smrti, avšak celku z Pardubic, který s námi v tabulce sdílí pozici, očekávat se tedy dá více než vyrovnaný zápas.

Pokud se chystáte nabídku, která se neodmítá, přijmout, dovolím si též upozornit, že první utkání začíná již v 9:00, tak ať nepřijdete pozdě a neujde vám jediná výměna. Děkuji všem, kteří věnovali svůj drahocenný čas tomuto stručnějšímu komentáři k utkání a těším se na další úryvek z naší letošní sezony.

Sportu zdar a volejbalu zvlášť!

Pozn.
Autorem tohoto velmi čtivého dílka je mistr pera pan Jiří Johanides v uměleckém světě známý pod pseudonymem Johy.