Za nevolejbalového a studeného počasí se naši Ďábli poprvé rozjeli na zkušenou a tím i první zápas starších žáků dvěma auty do Chocně. Elvisova škoďárna funěla natuněným vejfukem se zdenálovým šípem s 250 koníky pod kapotou. Však to známe, nevadí, že to nejede a žere to jak malej cirkus, ale hlavně že to řve! Ještě jedna funkce je na autě dobrá - teploměr! Ten ukazoval v Kuklích zaručených 5°C (pro nezasvědcené: nad nulou). Hrálo se venku!

Již při rozcvičování jsem viděl soupeřovy zbraně: vysocí chlapci, hra středem sítě, přebíhající nahravač a ještě jeden poznatek. Nezal jsem jediného hráče z dříve hrajících mladších žáků. Choceň i Ústí nad Orlicí nám udělilo lekci z volejbalového umu. Hráli systematicky, rychleji a hlavně mnoho nekazili. Tzn. je dávno pryč doba, kdy si mohu dovolit půjčit míč soupeři bez útoku a doufat v možnost jeho 50-ti % chybování.

Poslední zápas se hrál s tradičním rivalem, Litomyšlí. Již před tím jsem si všiml mladého rozhodčího, kterému pískání moc nešlo. Několikrát jsem viděl balón podržený o pásku a znovu rozehraný a dokonce hru na čtyři údery v poli. Jednoho pak mrzí vidět člověka, jež se baví volejbalem a oni jej pravidla nezajímají. Je to jako kdyby kuchař používal do jídla ingredience jako je používá zedník na stavbě. Zkrátka když vlezu na empire, tak se na mě bude dívat minimálně 12 lidí a já musím něco předvést. Korunu všemu dal, když začalo mrholit a on se šel schovat i když hráči i trenéři obou stran byli pro okamžité dohrání zápasu, než začnou padat h.v.a s háčkama. To jsem si ještě vyžral od místního volejbalového mecenáše (mimochodem, kdykoliv jsem se s ním na nějakém volejbale potkal, byly problémy). Po mém upozornění, že chybí zapisovatel a někdo na otáčení stavu skóre, ať to dělám já, že jde domů!

Shrnutí: sice jsme poslední zápas vyhráli, vyšší soutěž dává klukům víc, ale organizování by mělo také kopírovat kvalitu hry a umu hráčů.