Nejlepší výlety jsou dohodnuté narychlo (i když pro Elvise je pořád 9/10 úspěchu v přípravě). Tentokráte jsme se dohodli na cestě na kvalifikaci fakt bleskem! Měsíc předem jsem se rozhodl, že na tuti nikam nejedu, ale ze pár hodin před odjezdem zavolal z Třebové Luboš Vašina, že musíme jet naše hráče povzbudit. S mým tradičním sloganem: "Doma mě žena zabije!" (ještě se tak přeci jen nikdy nestalo, jinak bych tady nebyl, né). Za dvě minuty jsem sehnal Jirku Švihela - samozřejmě i s pohodlným autem a ten jako úspěšný manager vyplnil auto dalším "závažím" - Luďkem Šimkem.

Vyjeli jsem v pátek v jednu (teda o 15min.později, protože jsem v našem rozbouraném bytě nemohl najít patřičné doklady). Řízky od Šaura, čerstvý chléb, pálivé okurky s hořčicí, Luďkovi klobásky a samozřejmě pléšky plzeňského dodávaly radost s cesty. Ta byla v pohodě, protože řidič byl odpočinutý a cestu znal (měl ji prý do stejného místa nedávno jako předsvatební). Jenom jeden člen posádky stále žadonil o zastávku na okoštování zlatavého moku v jiném kraji. Pak už dokonce vyrušoval, ale neoblomný šofér na něj nedbal. Nakonec mu přeci jen vyšel trik s ledvinovou kolikou a tak jsme zastavili v nějaké obci u restaurace se zeleným eblémem. V hospodě byl jeden zákazník, který mastil bednu jak o život (pokoušel štěstěnu ve výherních automatech pozn.red.). A k tomu ještě vrchní patřil do skupiny čtyřprocentních. Skousli jsme jedna pečená žebra, pivo dle výběru a šťopičku viňaku prosvíceného řeckým sluncem. Jelo se dál. Byl pátek a všude bylo na silnicích narváno.

Slovensko překvapilo pěknou silnicí a nijaký "žandár" nebrzdil naši misi za repre. Vylouply se hory a Mara byla taky splavná. Elvisovi vychází trik s kolikou podruhé a pijeme nějaký nápoj chuťově podobný déle odstáté šaratici. U haly jsme načas, ale místní si nás prohlížejí s nedůvěrou. Zřejmě v tomto kraji znají pouze Detvanskou fujaru a buben vidí prvně. Co je činel jsem raději nevysvětloval a dělal jsem flignu, že jím zapaluji cigára. Hala je pěkná, nová a zajímavě řešeném barevném vodotrysku bruslí děti na kolečkových bruslích. Lístek stojí stovku - slovenskou. Zabíráme dobrá místa a rozveselujeme strečující hráče. K překvapení všech se vedle nás objevuje Hana Pachovská s chlapcem. No všech né, Slováci je neznali.

Zápas začíná přesně a zdárně se nám daří překřičet celou halu. Jen nějakej trumpeta s bezdrátovým mikrofonem občas něco vykřikne do davu, ale nikdo jej neposlouchá, protože neudrží takt s dunivou muzikou  z repráků. Našim se nedaří - tedy kromě Konce - to je fakt zabiják s dětskou tváří a do toho se citelnou měrou podepisují dle mě poloamatérští rozhodčí (je mi líto panáka, kterého jsem kdysi jednomu z nich kupoval ve svitavské pizzérii pozn.red.). Jejich osobní výklad pravidel je až komický. Stále ukazují na jednu stranu. Kontrolní otázka: "Na jakou stranu?" Správně, na stranu domácích. Osobně se mně líbil Mára Novotný - kliďas od pohledu, ale tady ho fakt dění na place naštvalo. Při prvním kontaktu s míčem málem účkaře převrátil na záda, jaká to byla bomba. Míč skončil až v levo nahoře na tribuně. Výsledky znáte a naši mají v Plzni co oplácet.

Po zápase do nás překvapivě nikdo nerýpal. Kromě jednoho pokusu. Ten byl vyřešen ihned tzv. lobováním a otázkou: "Jak jste vlastně dopadli na MS v Kanadě v hokeji?" A byl klid. Arena v Popradu je stavba roku 2007 a má jednu zvláštnost - nalévají zde slivovici. Viděl jsem mnoho zápasů a hal, ale tato situace je pro mne novinkou. Pohostinnost Slováků byla velká. Vzali jsme je k autu dali jim okoštovat klobásy, řízky a pivo. Byl mezi nimi i Korejec, který vše chválil. Škoda, že jsme byli na tak krátko. Po příjezdu jsem sladce usínal v 5:15.

Do Plzně jedeme taky a hosté se mají na co těšit. Už je na světě i slogan:

VÍTEJTE V PEKLE !