Viděli jste někdy start raketoplánu na vlastní oči? Já ne, ačkoli jsem po tom strašně moc toužil. Bylo by mně jedno, jestli půjdu na ruský Buran či jeden z pěti amerických. Teď po loňskem zrušení posledních tří kusů sloužících jenom ke stavbě Mezinárodní stanice už nic takového nikdo z nás neuvidí ani v televizi. Na druhou stranu Columbia a Challenger shořeli i s posádkou na palubě a to bych zase vidět nemusel. I Buran vybuchl s třemi lidmi na palubě. Tenkrát to nepřežil šofér, topič a ani nástěnkář! (to byl vtip pozn,.aut.)

U startu nesmí chybět odpočítávání času. To je taková magická věc. Ten čas běží stále stejně, ale tep lidí sledující odpočet, hlavně tedy v posledních chvílích, se zrychluje. A pak to celé začne: rachot přes 210dB, dvě postranní rakety vyhoří za 2 minuty a v každé je 500 tun tuhého paliva, hlavní nádrž z tekutého vodíku s teplotou mínus 253°C a kyslíku dává 180.000 litrů za minutu, kolos vysoký jako Socha svobody, až na to, že třikrát těžší, je v pohybu. Teplota pláště motoru je 55°C, ale uvnitř jsou 2/3 povrchové teploty Slunce.  Z trysek proudí plamen 150 metrů dlouhý rychlostí 5x větší než je rychlost zvuku. Za osm minut letí rychlostí 27.000km/h tj. 7,5km/s! A to v raketoplánu máme pět až sedm členů posádky. Asi proto jdeme na vše tak pomalu….

Když se vrhneme na to odpočítávání, tak nejvíce zmiňované datum, je termín odjezdu do Hošťálkové. Svitavských Rajských volejbalových zahrad! Tak, ať pořád nemusíte počítat na kalkulačkách: