Letošní „soustřeďovací“ sezónu v Hošťálkové zahájily uplynulý víkend Jaruny. Soustředění to bylo vskutku výběrové, zúčastnit se mohly pouze ty, které prošly tvrdým výběrovým řízením. Navíc musely všechny slíbit např., že nejedou odpočívat a nebudou pořád spát, že nebudou otravovat, aby se chodilo pořád jen po modré nebo po zelené, že se aktivně zúčastní celého programu, včetně pobíhání s ovcemi po kotárech, že … Šťastnými účastnicemi expedice se nakonec staly: Hana Běloušová, Zdena Brendy, Ann Němeček, Vlaďka Švihy, Marsela Sezem, Marcelka Myška, Yueta Ptáček, Jana Kryštůfek, Iva Čermačka a Teroušek (jediný chlap!!!)

 

Vyrazily jsme brzy ráno - devět Jarun a pes, za volantem Iva a já. Už na svitavské benzince byli někteří kolem jedoucí řidiči zděšeni z naších pokrývek hlavy, ale to jsme s nadhledem přešly. Iva prohlásila, že se jede na výlet, takže žádné dálniční známky, jedeme „bokem“. Na druhé křižovatce za Mohelnicí si spletla vpravo a vlevo a už jsme byly na dálnici. Propadla jsem panice a na první benzince jsem si raději týdenní známku koupila. Při představě, že by mě policajti chytli a chtěli třeba něco o mém autě vědět, se mi udělalo špatně. Ivana byla grand – koupila si raději známku na celý rok. Co když zabloudí a do týdne se nestihne vrátit. Dvojitý kruháč před Olomoucí jsem zvládla, uvnitř totiž nikdo jiný nejezdil. Iva to nemohla pochopit, ale že v Přerově obkroužila jeden kruháč třikrát, než se trefila, to prý byl záměr! Z Bystřice jsme se kochaly – zahrádky, Hostýn, Tesák, Troják a Hošťálková!!! Celé šťastné, že už jsme „tam“, rychle jsme se zahnízdily, vytáhly křesílka na terasu a …. kávička, buchty, koláče, frgále, …no nádhera!!! Vycházku k oboře s divočáky některé členky expedice ignorovaly, ale jejich chyba. Tři divočácké rodinky stály za to. Z bachyní šel strach, ale pruhovaná pidiprasátka byla kouzelná. Další program už jsme absolvovaly společně. Šly jsme za Stěpanovem (o den dřív, ale to snad nevadí), zkontrolovaly jsme osazenstvo, kuchyň i zásoby v hospodě, hrály zápas generací v deblu (mladší vyhrály, ale těsně!!!), zatopily v krbu, průběžně doplňovaly žalůdky a kecaly a kecaly a kecaly.

 

Ráno to šlo jako na drátku, jsme přece sehrané. Hana začala v šest něčím potichu mlátit v kuchyňce (dělá to tak 26 let, tak co), Zdena jí něco šeptala tak potichu, že jsem nahoře rozuměla každé slovo a když začala Vlaďka ze sprchy řvát, že je voda vařící, ať s tím něco uděláme, tak jsme raději vstaly všechny. A frčelo to dál: Yueta s Marcelkou do Kovexu, já za rychtářem a řídícím, Hana s Vlaďkou ke Staňkům do koloniálu, Jana se Zdenou k plotně, Iva kontrola zásob, Anička kontrola mobilu (já nevím, kdo jí pořád psal???). Do Rožnova jsme vyjely v pohodě, vstříc netušeným dobrodružstvím. Iva je machr, jela první, přece cestu zná. Za Ratiboří jsem měla po pravé straně najednou ještě jednu silnici, jakýsi úplně cizí rozdělaný nadjezd, no to je něco na mě. A když Iva hodila blinkr na Vsetín místo na Valmez, pochopila jsem, že to zase nebude jednoduché. Hlavně že mám dálniční známku, utěšovala jsem se. Třeba ji na tom staveništi využiju. Dělníci na bagrech a v obrovských strojích zírali, ale Iva mezi nimi bravurně kličkovala. Vrazila jsem Haně do ruky tu známku (přece ji nebudeme lepit na sklo), aby jim ukázala, že tu nejsme omylem, že sem můžeme. To čučeli. Do Rožnova už to pak bylo pořád po hlavní, tak dobrý. Rozdělily jsme se, některé do městského skanzenu, některé na kotáry do venkovského. Podmínka byla jediná – držet se aspoň ve dvojicích – co kdyby si tam některou chtěli nechat! Počasí úžasné, průvodkyně bezvadné, dobrá kyselice, výborná medovina – všechno parádní, jen by mi měl někdo vysvětlit, jak se vešly ty početné rodiny do jedné místnosti s jednou malou postelí. To teda nechápu. Když jsme se pak všechny zase sešly, ulevilo se nám. Do skanzenu nás nechtěli, hurááá! Současný Rožnov jsme jen tak proběhly a v pohodě jsme se vrátily na základnu. Deblová odveta nedopadla nejlíp. Yueta s Marcelkou měly fazónu, zato mně a Zdeně forma odešla. Prohrály jsme, a to jsem jednu chvíli naše body počítala za dva! Yuetin Honzíček hrál v Děčíně basket, tak jsme šly do nové pizzerie na jídlo a fandit k televizi. Oboje dopadlo dobře a do pizzerie v létě můžeme zase přijít. To jsem si oddychla! U Palů měli zase výbornou slivovici, jak jinak! Jen Marcelka celou dobu fňukala, že chce raději švestky. Večer za námi přišel starosta, ale dlouho jsme nevydržely. Náročný program nás uondal, neusínala jsem jenom já!

 

Třetí den bývá kritický, na programu proto byla hlavně relaxace, odpočinek. Pro udržení kondice jsme přece ještě hned ráno daly indiánský běh směrem ke koupališti a pokračovaly podle buzoly dál, dál a dál. Bylo překrásně, ani popsat se to nedá. Cestou zpět jsme ještě zkontrolovaly, zda v penzionu nevyhodili naše přihlášky - všechno je v pořádku. Na hřištích měli domácí brigádu, tak jsme se dověděli ledacos nového, ale většinou je vše při starém!!! A to je asi dobře. Mobilem jsme dostávali zprávy o vývoji zápasů mužů i ženského béčka doma. Na dálku jsme držely palce, tak jsme fakt nemohly nic jiného dělat. Klobásky a výborná pomazánka z domácí rychtářovy kuchyně a poslední svitavské buchty pohodu završily. Den jsme nádherně probendily, zhodnotily program a vůbec celou akci. Cesta zpět – domů do Sudet – byla bez zádrhelů, v pohodě. Ale že se nám to soustředění, sakra, vydařilo!!!